Netrapme se budoucností. Vždyť nevíme, co bude zítra
5. ledna 2023
Jarmila Horáková byla talentovaná herečka první republiky, jejíž kariéru však ve třiadvaceti letech ukončil zhoubný nádor na mozku. Zahrála si v prvním představení Osvobozeného divadla a své první angažmá získala v Národním divadle, přátelila se s Nezvalem i Seifertem. „Přišlo mi hrozně líto, že zemřela tak mladá. Určitě bychom o ní hodně slyšeli. Na svoji generaci měla rozhodně vliv,“ vysvětluje spisovatelka Jana Poncarová, proč se rozhodla Jarmilin příběh literárně zpracovat. Kniha Herečka: Múza první republiky vyšla v listopadu.
Náhodou jsem o ní četla nějaký krátký článek, už si ani nevybavuji, kde to bylo. Říkala jsem si, že je to zajímavá dívka a já o ní nic nevím. Zadala jsem si tedy její jméno do Googlu a našla si toho více. Mimo jiné jsem zjistila, že její kamarád z mládí Jiří Frejka vydal v roce 1940 její deník, který si psala asi od třinácti let, doplněný o své postřehy. Když se mi výtisk dostal do ruky, okamžitě jsem se do něj začetla. Od prvních řádek mi Jarka byla blízká.
Od mládí měla sen, za kterým šla. Chtěla hrát. Přemýšlela, jestli se jako herečka může vdát, případně mít děti, jak by to ovlivnilo její kariéru. Ne že bych se s ní v tomto ohledu chtěla srovnávat, ale je pravda, že jsem si také v podstatě od mala vysnila, že napíšu knížku. Byly mi blízké i úvahy o tom, zda se vdávat. Líbily se mi také její myšlenky o lásce, o životě, o přístupu k práci. Dotklo se mě to uvnitř a chtěla jsem se o ní dozvědět co nejvíc. A objednávala jsem tedy vše, co bylo k dispozici. Třeba vzpomínkovou publikaci, kterou vydali její kamarádi, když zemřela. Četla jsem i básně, které o ní složili Jaroslav Seifert i Vítězslav Nezval.
Když čtete vzpomínky jejích přátel, mluví o ní jako o krásné a talentované dívce. My dnes vidíme herečku, která se dokázala dostat do Národního, a ona o sobě přitom hodně pochybovala. V denících často zmiňuje vnitřní nejistotu a pochyby, jestli je dobrá herečka a jestli to či ono dělá dobře. Přišla mi i trochu opuštěná, zmiňuje se třeba o svých nešťastných láskách a o tom, že ji nikdo nemá rád. Řekla bych, že byla citlivá a vnímavá a zároveň i tvrdohlavá a dovedla si jít za svým. Samozřejmě je to ale jen moje interpretace, dovedu si představit, že někdo jiný najde v jejích zápiscích něco jiného.
Je to moje velká autorská zodpovědnost, abych příběh zpracovala nejlíp, jak můžu. Nechci se tím ale nechat úplně paralyzovat. Kdybych přemýšlela nad každým slovem, nenapíšu nic. Snažím se tedy na postavu, v tomto případě Jarku Horákovou, nacítit a nějak ji interpretovat, převést do slov, což není vždycky úplně snadné.
Ano. A ten večer, kdy jsem tam spala, jsem seděla v křesílku dole v kavárně a napsala jsem první kapitolu. Ta místa opravdu často obcházím. V případě Jarky jsem mnohokrát byla v Myslíkově ulici, kde bydlela. Samozřejmě také na olšanském hřbitově, kde je pohřbená, což bylo dokonce vůbec první místo, které jsem při psaní knihy o ní navštívila. Byla jsem i v Řevnicích, kam její rodina jezdila na léto, a vynechat jsem nemohla ani okolí Národního divadla s Národní kavárnou, kam jsem chodila hodně psát. Stěžejní byl ale v tomto případě její deník. I když jsem přesvědčená o tom, že Jiří Frejka z něj ty nejosobnější věci vyškrtal, plasticky mi z něj vystupovala.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autorka je na volné noze a baví ji přinášet druhým pozitivní a inspirativní příběhy.