Pořady jako StarDance jsou pro vrcholové tanečníky tabu. Na ty, kdo do nich jdou, se kouká svrchu

Začněme malinko nelogicky, od konce. Co teď plánujete?

To je dobrá otázka! Šestnáct let, co tancuju, jsem měla všechno nalajnované, naplánované. Každý rok byl stejný, věděla jsem, kdy jsou soutěže, kdy soustředění. Byl to režim a byla jsem na něj zvyklá. Ale teď, po Let’s Dance, ho nemám a začínám se zamýšlet, co vlastně dál. Miluju tanec, je to můj život, na druhou stranu ale nechci jednou skončit jako porotkyně nebo trenérka na plný úvazek, což jsou takové dvě věci, které tanečníci nejčastěji dělají, když uzavřou soutěžní kariéru.

A kdy se vlastně s vrcholovým tancováním končí? Vám je teď třiadvacet.

To je různé, někdo skončí ve třiceti, někdo ve čtyřiceti, obvykle je to ale kolem pětatřicítky. Čili já bych teď před sebou měla nějakých deset dvanáct let obrovské dřiny a neskutečných finančních výdajů, abych pak mohla dělat trenérku a porotkyni a ty peníze se mi třeba vrátily. A to mě neláká. Zkrátka momentálně jsem na rozcestí.

Jak jste se na něj dostala?

Myslím, že právě díky letošní účasti ve slovenské televizní soutěži Let’s Dance. Najednou jsem měla čas se trošku poslouchat. Víte, v tanečním sportu nejsou sezony, jedete pořád, pořád se na něco připravujete a nemáte možnost vydechnout. Já měla za celých šestnáct let jedinou pauzu, to mi bylo osmnáct, rozpadl se mi taneční pár a já byla tak vyčerpaná, že jsem si říkala, že už to nechci dělat. Jenže za měsíc jsem zjistila, že mi to chybí, a vrátila se. Od té doby jsem jela zase naplno, možná nejvíc v životě, podřídila jsem tomu všechno, načež přišlo Let’s Dance…

… do kterého jste ale nejdřív vůbec nechtěla.

Pro tanečníky, kteří dělají vrcholový sport, jsou takové pořady absolutní tabu. Úplný zákaz. A na ty, kdo do nich jdou, se kouká svrchu. Já to tak taky měla, pamatuju si, že když šla moje kamarádka tanečnice do StarDance, říkala jsem si „aha, tak ona už se nechce tanci věnovat stoprocentně“. Platí nepsané pravidlo, že když skončíš soutěžní kariéru, můžeš si dělat, co chceš. Do té doby ale trénuj a dři, protože i dvoutýdenní výpadek v tréninku je hodně znát. Natož tři až čtyři měsíce, které zabere televizní soutěž.

A jak se tedy stalo, že jste do Let’s Dance nakonec šla?

První nabídka přišla vloni v prosinci. Ani jsem o ní nepřemýšlela a hned ji odmítla. Na druhou stranu jsem však na sobě pozorovala, že by mě to možná i trochu lákalo. Ale jak říkám – absolutní tabu! V lednu to nabídli znovu, a to nejen mně, ale i mému tanečnímu partnerovi Matyáši Adamcovi. A on se to rozhodl přijmout.

Jak jste reagovala?

Velmi vyhroceně. Vzala jsem to jako křivdu a zradu, hrozně mě to rozčílilo. Co teď budu jako dělat? Chci vůbec sama tancovat? Chce se mi trénovat? Ale zároveň tam byl stín pochybností… Není Matyáš vlastně odvážný, když se vykašlal na to, co si myslí trenéři a vedení klubu, a šel do toho? No, přípravy v Bratislavě začaly, Matyáš tam jezdil a mně se ani moc nechtělo chodit doma v Praze na tréninky. Jsem hrozná puntičkářka, o všem přemýšlím a všechno musím dělat na sto procent. A najednou to nebylo a já na chvíli vydechla. A do toho se jedna soutěžící zranila, v Let’s Dance potřebovali náhradu a zavolali znovu. To bylo v pondělí. V úterý jsem jela do Bratislavy a v neděli jsme s partnerem (slovenským moderátorem Vratkem Sirágim – pozn. red.) byli v přímém přenosu. Asi to tak mělo být.

Čímž zároveň vznikla zajímavá dynamika, protože se z vás a Matyáše stali soupeři.

Přesně. Ale nakonec to bylo skvělé. Strávili jsme tam spolu dost času, všechno si vyříkali, i nějaké starší křivdy a nedorozumění. Vzduch se vyčistil a my se rozhodli spolu dál tancovat.

A kdybyste se rozhodli pro návrat do soutěžního kolotoče, co by to obnášelo?

Jednak obrovské fyzické úsilí, nejspíš každodenní tříhodinové tréninky, abychom se dostali zpátky do formy. Asi by to hodně bolelo. Pak by to samozřejmě bylo nepříjemné po lidské stránce, všichni by na nás koukali s pohrdáním. Aha, to jsou ti, co šli místo sportu radši do televize! A za třetí bychom do toho museli vrazit strašně moc peněz.

Je taneční sport hodně finančně náročný?

Ohromně, platíte si všechno, trenéry, členské příspěvky, letenky, hotely, startovné na soutěžích, boty, šaty… Já mám naštěstí na šaty sponzorku, ale jinak v Česku sponzoring tanečního sportu moc nefunguje. Protože nejste vidět.

Talent versus dřina

Pojďme k vašim tanečním začátkům. Když vám bylo sedm, maminka, která kdysi sama chtěla být baletka, vás přivedla do taneční přípravky. Vybavujete si to ještě?

Vybavuju! Hned mě to začalo strašně bavit, milovala jsem, že můžu mít sukýnku a k ní krásný botičky na malinkým podpatku! V tomhle věku je v přípravkách málo kluků, takže ze začátku jsem tancovala s kamarádkou, na soutěžích jsem vždycky byla kluk. Ale pak, to mi bylo osm nebo devět, mě dali dohromady s mým prvním tanečním partnerem Honzou Karbanem. Tancovali jsme pak spolu až do patnácti.

S Janem Karbanem jste šli rychle nahoru, vyhrávali jste soutěže, mluvilo se o vás jako o nejtalentovanějších tanečnících své generace. Zároveň jste oba pořád byli děti. Jak jste ty úspěchy a nadšení okolí vnímali?

Zpětně myslím, že to pro člověka není úplně dobré, tyhle rychlé výhry, k nimž ještě nepotřebujete zas tak velikou dřinu, stačí jen ten talent. Pak totiž začnete dospívat, přejdete z dětí do juniorů a najednou už dřina potřeba je. A to byl u nás klíčový moment, protože Honza to tehdy nedal. I když si byl vědom svého talentu, rozhodl se, že ten dril nechce podstupovat, nechce tanci obětovat všechno. Já řešila, co dál. Měla jsem Honzu strašně ráda, byli jsme kamarádi, pořád jsme se smáli. Zároveň jsem ale cítila, že na rozdíl od něj chci víc. Jít nahoru, dělat tanec vrcholově.

Ještě jedna věc k talentu. Když vám od dětství pořád někdo říká, že jste nadaná div ne od pánaboha, nemá to pak trochu opačný efekt? Nevytváří to na člověka zbytečný tlak?

Určitě, strašně! Dokonce si myslím, že tanečníci, kteří třeba nejsou až tak talentovaní, ale o to víc makají, jsou pak takoví… konzistentnější. Mají větší výdrž, jsou zarytější, jejich kariéry bývají delší. Když vám pořád někdo říká, že máte takový talent, že ho zkrátka nesmíte zahodit, je to obrovská psychická zátěž. A to navíc v období puberty, kdy se hledá každý člověk, ne jenom sportovec. Já tyhle řeči úplně nenáviděla, i když jsem věděla, že to ti lidé myslí dobře. Talent není všechno. Musíte pro tu svou věc cítit i vášeň, jinak to nejde.

Co se stalo, když se rozpadl váš pár s Janem Karbanem?

Jak už jsem říkala, chtěla jsem tancovat. A tak jsem si našla nového partnera, Jakuba Brücka z Brna. Chodila jsem tehdy v Praze na osmileté gymnázium, a abychom mohli trénovat, chvíli jsem pendlovala. Vždycky ve čtvrtek hned po škole jsem odjela do Brna a vracela se v pondělí večer. Hodně jsem toho ve škole zameškávala, makala jsem jak pes a stejně nic neuměla. A tak nakonec padlo rozhodnutí, že se do Brna přestěhuju. Obrečela jsem to hrozně!

Proč se nepřestěhoval Jakub do Prahy?

Tak to prostě v tancování chodí, většinou jde holka za klukem. V každém případě tak začalo mé sportovně nejúspěšnější období, vyhrávali jsme české mistráky, na juniorském mistrovství světa v Moskvě v roce 2017 jsme se dostali až do finále, na Evropě v Polsku jsme byli čtvrtí. Zároveň jsem se ale potýkala s velkými zdravotními problémy, měla jsem zlomeniny, naraženiny, neustále bolavá kolena nebo zablokovaný krk. A k tomu každou chvíli běžné virózy. Zpětně jsem přesvědčená, že to byla psychosomatika. V Brně jsem byla pod velkým tlakem.

Jak to?

Bylo mi šestnáct, byla jsem sama v neznámém prostředí, tamní klub Kometa byl nejlepší v republice, spoustu věcí dělali úplně jinak než v Praze, dostávala jsem „čoud“, protože moje silná stránka je latina, ale oni kladli velký důraz i na standardní tance. A tak dál, bylo toho víc. Ale pozor, celkově jsem za ty roky ráda, myslím, že mě hodně zformovaly, vyspěla jsem. Sáhla jsem si na dno, a to i psychické, začala spolupracovat s psychologem, naučila se rozpoznávat nezdravé jednání, říkat ne. Zároveň jsem si tehdy v Brně našla přítele, s nímž jsem dodnes. Milovala jsem i tamní gympl, který byl sportovní, takže jsme byli všichni na jedné vlně.

Nicméně právě po dvou nebo třech letech v Brně přišel už zmíněný moment, kdy jste s tancem poprvé v životě chtěla úplně seknout…

To je pravda. Prostě se toho nakupilo moc a já na chvíli tancování úplně nesnášela.

Jak zareagovalo vaše okolí?

No moc dobře ne, mamka se tehdy sesypala, přišlo to klasické „vždyť máš takový talent, nemůžeš ho zahodit“. Později jsme o tom hodně mluvily, máme to probrané, ale fakt je, že tenkrát to bylo nepříjemné. Nicméně jak už jsem říkala, ono mi to tancování stejně začalo brzy chybět. Načež mi zavolal Matyáš Adamec, že je volný. A tak jsem v Brně odmaturovala, vrátila se do Prahy, nastoupila tu na vysokou školu a začala tančit s ním.

Špatné nastavení

Z vašeho dosavadního vyprávění trochu prosakuje, že svět tanečního sportu není úplně nejpřívětivější prostředí. Mýlím se?

To tedy není. Tanec je, podobně jako třeba krasobruslení, subjektivně hodnocený sport. A bohužel to funguje tak, že porotci na soutěžích jsou zároveň trenéři. Z toho vyplývá, že při hodnocení mohou hrát velkou roli i osobní sympatie či antipatie nebo to, za jaký klub soutěžíte. Zkrátka systém je špatně nastavený. Mě to hrozně štve a Matyáše taky, takže jsme si řekli, že se toho nebudeme účastnit. Proto už nesoutěžíme v Česku, jen v zahraničí, kde tohle tolik nevnímáme.

I venku jste úspěšní, vloni jste vyhráli i slavný britský Blackpool Open.

To bylo super. Vyjeli jsme ven na první soutěž, skončili desátí. Vyjeli jsme na druhou – právě Blackpool – a vyhráli!

Zmínila jste vysokou školu. Studujete na Univerzitě Karlově sociologii a sociální politiku. Proč zrovna tenhle obor?

Popravdě, chtěla jsem něco, co nebude tak strašně náročné na čas. Jenže rychle jsem zjistila, že na sociologii je hrozně moc čtení, psaní, výzkumů, rozhovorů… Prostě že je to celkem těžká škola. Na druhou stranu, spoustu toho udělám na cestách, čtu a píšu na letištích, v letadlech. A celkově mě to hrozně baví.

Bakalářskou práci jste napsala o maskulinitě v tanečním sportu. Vysvětlíte, o co šlo?

Na muže-tanečníky existují dva pohledy. Ten první je takové nálepkování. Muž, který tančí, je určitě gay, je zženštilý, není to opravdový chlap. Protože chlap by si přece nevzal košili se třpytivými kamínky a nenageloval by si vlasy. To je pohled zvenčí.

A jaký je ten zevnitř?

To je třeba moje zkušenost. Že tanečníci jsou naopak dost často až machové. Užívají si tu roli, kdy vedou a partnerka se jim ve všem přizpůsobuje. Pozorovala jsem tenhle rozpor už dlouho a hrozně moc jsem ho chtěla vysvětlit.

A co vám vyšlo?

Dělala jsem rozhovory s tanečníky a sledovala dvě linky. První byla, jak se vyrovnávají s tím nálepkováním až stigmatizací, jaký to má vliv na jejich sebevědomí. A druhá linka byla právě ta vnitřní. Jak se cítí v tanečním páru, jak vnímají svou vedoucí roli, jak přistupují k ženě. Vyšlo mi například, že nejvíc se se stigmatizací potýkali kluci, kteří začali tancovat brzy, už v dětství. Ti, kteří začali třeba až po tanečních, už se s tím setkávali méně. A když, věděli už, jak s tím pracovat.

Takže si to shrneme: studujete magistra, máte za sebou šestnáct let vrcholového sportu a jednu televizní soutěž. Čímž se trochu dostáváme tam, kde jsme začaly, tedy k plánům. Kde se vidí Anna Riebauerová třeba za deset let?

Určitě se vidím jako tanečnice, nejlépe na jevišti. Láká mě stage, koncerty, muzikály… Chci se dál vzdělávat, zkoušet různé styly. Skoro denně chodím na nějaké lekce, kde zjišťuju, co všechno neumím! (smích) V každém případě bych chtěla tančit bez toho, aby mě někdo hodnotil známkami.