Lidi potřebují usebrání. A to je holt můj úkol

Patříte k pohybově výrazným pianistům, hudbu prožíváte celým tělem včetně obličeje. Dá se popsat, co s vámi hudba fyzicky dělá?

Jelikož jsem muziku začal dělat ve dvou letech, tedy mnohem dřív, než jsem se třeba naučil číst nebo psát, je pro mě tím nejpřirozenějším světem. Věci, které při hře dělám, jsou tudíž taky přirozené, není v tom nic plánovaného. Sám se někdy směju, když se pak vidím! Ale vážně. Při hře cítím spoustu emocí, které nejsou všechny jen příjemné. Ale pokud má hudba odrážet, co má člověk uvnitř, jinak to nejde.

O emocích mluvíte velmi otevřeně, v loňském rozhovoru pro Aktuálně.cz jste například řekl, že umělec je vlastně pořád zranitelný a musí dokázat svou zranitelnost obnažit před publikem. Jak se emotivnímu, zranitelnému člověku žije ve špičkovém hudebním světě, který je velmi individualistický a ctižádostivý?

To je pravda, je ctižádostivý. Na druhou stranu, od toho máme manažery a agenty, aby tyhle záležitosti řešili za nás. Samozřejmě je to na rozhodnutí každého, nakolik se chce zabývat soupeřením s kolegy. Mně osobně to přijde směšný. Už takhle jsme na okraji zájmu, žijeme v bublině, která nám připadá šíleně důležitá, ale pro běžného člověka vážná muzika fakt není nic zásadního. Já chci, aby hudba byla co nejupřímnější, a beru ji se vší vážností. A konkurence? Budiž všem přáno jen to nejlepší!

Čili klavírní prostředí není zvlášť řevnivé?

Na nás je specifické, že jsme asi ze všech muzikantů nejosamělejší. Při nácviku ani při vystoupení vlastně nepotřebujeme žádného kolegu. Všichni ostatní instrumentalisté potřebují aspoň doprovod. Docela často se mi poštěstí hrát s orchestrem, což je vítaná změna oproti cvičení, které provozujeme celý život sami, a to v dětských a teenagerských letech i osm hodin denně. Když pak máte úspěch a možnost cestovat a po světe, zase jste sami. V letadlech, hotelích. Čili já jsem naopak rád, když se s někým z kolegů skamarádím. A myslím, že to tak mají i oni.

Zmínil jste agenty a manažery. Vaše manažerka prý někdy bývá nešťastná z vaší neschopnosti plánovat. Potřebuje vědět, co budete hrát příští sezonu, ale vy jí to neřeknete, protože netušíte, co se vám tou dobou zrovna bude líbit. Donutilo vás fungování hudebního světa, abyste se trochu toho plánování naučil?

Asi ne. Jsem přesvědčen, že umělecká duše nemá s plánováním nic společného! Jak už jsem říkal, žijeme ve svém světě a já osobně potřebuju celkem dost volnosti a spontaneity. Ale potom zase, když už člověk u toho nástroje sedí, musí tuhle spontaneitu a volnost spojit s nějakou strukturou. Skloubit disciplínu a řád s vášní.

Máte obrovský talent, který jste si dle svých slov uvědomil už v poměrně útlém věku. Cítíte vůči němu zodpovědnost? Že zkrátka musíte hrát, protože jste k tomu byl předurčen?

Abych byl upřímný, tak jo. V dětství to byla spíš zodpovědnost vůči rodičům, kteří mi nedávali úplně velkou volnost. Ale brzy jsem si uvědomil, že to není o tom, jestli mi někdo tleská nebo jestli vyhrávám soutěže. Spíš si prostě vesmír nějak přál, abych tenhle dar dostal a rozvíjel ho. Ale pozor, ono to člověku zároveň přináší hrozně moc radosti. Samozřejmě je to zodpovědnost a dřina, ale odměna je obrovská. Navíc to, co dělám, je vlastně srandovní. Když na koncertě udělám chybu, nic se nestane. Kdybych byl doktor a udělal chybu při operaci, následky by byly úplně jiné. Dělám to proto, že trochu sentimentálně věřím, že společnost potřebuje krásu a nějaké usebrání. To je holt můj úkol.

Někde něco vrzne

Od raného věku se o vás mluvilo jako o zázračném dítěti. K pianu vás rodiče posadili ve dvou letech. Co se dělo? Dokázal jste třeba zopakovat jednoduchou melodii, kterou vám zabrnkali?