Když bohatí bohatnou a chudí chudnou

Míru inflace, jaká je dnes, zažila koruna naposledy počátkem 90. let, tehdy byla ale součástí procesu transformace. Nepříjemnou inflaci, která ohrožuje hospodářský růst, Češi nepamatují. Je to tak?

My nic takového v živé paměti nemáme, ale na Západě si ještě pamatují stagflaci 70. a 80. let, na které měl velký podíl ropný šok. My jsme ji jako součást východního bloku nepocítili. Sovětský svaz sice také začal zvyšovat ceny ropy, ale v rámci RVHP platila mírnější pravidla. Na Západě tehdy dosahovala inflace deseti až dvaceti procent, větších čísel, než jakých dosahujeme dnes. Čísla ale nejsou tak důležitá, důležité je, co inflaci způsobilo, a na té současné je nepříjemná souhra příčin, minimálně tři se teď sešly v nevhodný čas. To činí z naší aktuální inflace nebezpečný proces. Navíc je velmi nevyzpytatelné, kam se bude vyvíjet.

Můžete jen stručně k těm třem příčinám?

Ekonomická obnova po pandemii. Ve výrobě je více úzkých hrdel, chybí spousta součástek a meziproduktů, což tlačí ceny nahoru. To je nákladová část. Pak je tu silná poptávka, která u nás souvisí s masivním zadlužováním státu v době covidu. A do třetice nežádoucím způsobem zasáhla mezinárodní politika. Válka na Ukrajině táhne nahoru ceny energií. Vedle těchto tří hlavních faktorů tu máme ještě nějaké doprovodné jevy. Očekává se globální růst cen potravin, který vyvolá tlak v mimoevropských oblastech, jeho dopady ale teprve pocítíme.

V čem přesně tkví politické a společenské nebezpečí inflace?

V tom, koho se inflace dotkne. Pokud zůstane vláda pasivní v sociální oblasti, budou vítězi ti bohatí. Nejcitlivější je typ lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě. Dříve jsme měli kolem deseti procent pod hranicí chudoby, najednou nám to skočilo na šestnáct a patrně to dál poroste. To je nebezpečná politická síla. Jsou to často lidé, kteří ani dříve nebyli naklonění polistopadovému režimu, cítí se podvedení transformací, ohrožení globalizací a mohou se ještě více politicky radikalizovat. Na tom mohou vydělat v dnešním rozložení politických sil zvláště antisystémové strany: Hnutí ANO a SPD. Inflace se ale dotkne i středních vrstev, a to je také nebezpečný proces. Demokracie totiž stojí na ekonomické politické stabilitě středních vrstev.

Protože je v jejich zájmu udržet nějaký funkční systém?

Ono to tak právě být nemusí. Máme příklady, kdy se střední vrstvy od režimu odvrátily. Loajalita německých středních tříd vůči Československu byla v době první republiky dost slabá. V Německu se střední vrstva postavila proti Výmarské republice. Nebo pozdní Husákův režim. To je další případ, kdy si režim nedokázal udržet loajalitu středních vrstev – nakonec ani nomenklaturních kádrů.

Ve všech těch případech se schylovalo k významné společenské změně. Když se vrátíme k inflaci, tak asi nejznámější jsou dopady inflace v Německu po první světové válce.

Jistě, ale pozor: V roce 1923 máte v Německu hyperinflaci, to je úplně o něčem jiném. Dolar tehdy stál asi čtyři biliony marek, něco pro nás nepředstavitelného. S touto hyperinflací nemůžeme naši situaci srovnávat. Daleko lepší příměr najdeme, když půjdeme ještě několik let proti proudu času k první světové válce. Za války máte inflaci vždycky, to je zkrátka nevyhnutelné.

Tisknou se peníze na válečné výdaje?