Tenis je fajn, život ještě krásnější, říká Barbora Strýcová

Tomáš Poláček

6. srpna 2023

Reportér 08/2023 · Číslo 108

23 minut

3 Fotogalerie k článku

Zdálo se mi, že jsme u stolku před Starbucksem nenápadní, nikde nikdo, jen tři metry od nás na odpoledním kafíčku dvě osmdesátnice. Jedna z nich se zvedla a udělala k nám pár kroků: „Barunko, lidi vás mají strašně rádi. Vy jste tak šikovná, tak dobře hrajete, umíte tak hezky mluvit! Hned po finále Wimbledonu jsem si volala se svojí ještě starší sestrou, taky z vás je nadšená...“ Sedmatřicetiletá Barbora Strýcová sice vyhrála „jen“ čtyřhru, ale byl to neskutečný příběh: „Vždyť já se na jaře chtěla snad stokrát na návrat k tenisu vykašlat!“

Chtělo se vám po finále Wimbledonu zvracet?

Ani ne, proč?

Vzpomněl jsem si na váš první grandslamový triumf. Jako šestnáctiletá juniorka jste zvítězila v Austrálii a sama tehdy řekla: „Z těch emocí jsem se skoro pozvracela.“

Uplynulo jednadvacet let. V obou případech jsem byla přešťastná, ale jsou to jiné příběhy, protože tenkrát jsem byla mladé naivní tele, které si myslí, že dosáhlo vrcholu – a přitom mě čekal celý dlouhý a občas komplikovaný tenisový život. Ne, zvracet už se mi nechtělo.

Nepokoušely se o vás aspoň mdloby?

Zkusím ty emoce popsat podrobněji: nejvíc na nervy jsem byla paradoxně při semifinále, toužila jsem jít ještě o ten poslední krok dál, a to se samozřejmě zvýší tep, rychleji dýcháte, jste zbytečně zbrklej a podobně.

S vaší spoluhráčkou, Tchajwankou Sie Su-wej, jste ale postoupily a čekalo vás ještě finále.

To nedělní ráno jsem zažila brutální emotivní propad, protože mi došlo, že jde vlastně o poslední zápas, který kdy ve Wimbledonu budu hrát. Pořád pípaly povzbuzující esemesky a každá z nich mě spolehlivě rozbrečela; vlastně jsem celé ráno prořvala.