Všechno jsem vsadila na nejistotu, říká Helena Třeštíková

Co vám poslední dobou schází ke štěstí?

Hodně třeba prožívám dění na Ukrajině. Vzpomínám, jak jsem v dětství hltala tehdy populární sovětské knížky o Vaskovi Trubačovovi, Zoje Kosmoděmjanské a podobně – zvlášť babička, velká antikomunistka, z toho šílela. Ale mě ty knížky bavily a odnesla jsem si z nich narativ, že lidstvo prožilo hroznou válku, poučilo se a nic takového už se nemůže opakovat. Pak jsem sice dospěla, ale tohle přesvědčení ve mně donedávna nějak přetrvávalo.

A najednou máte strach?

Jsem zvyklá dívat se na zprávy, protože je vnímám jako předěl mezi dnem, kdy se pracuje, a večerem, kdy si člověk může třeba číst. No a v těch zprávách vidím až příliš tanků a výbuchů jen kousek od nás, takže ano – mám pocit, že nás Rusko ohrožuje, a ta hrůza na Ukrajině mě deptá.

Myslíte, že se poměrně dramatické dění promítne do vašich dokumentů?

Rozhodně. Do časosběrných dokumentů se doba propisuje vždycky, a když teď třeba děláme další pokračování Manželských etud, tak tam veřejné dění vynikne víc než jindy: covid, vypjaté volby sněmovní i prezidentské, k tomu ta válka…

V Manželských etudách sledujete příběhy šesti párů, které se vzaly počátkem osmdesátých let. Většinou se pak rozpadly, ale ti lidé žijí a až na pár výjimek se nechávají natáčet dál.

Ano, už jsou to šedesátníci.

O kolika z nich byste řekla, že jsou dnes v pohodě a spokojeni se svými životy?

Přinejmenším dva muži žijí podle mě šťastně. Jeden z nich je Stanislav, který se zabývá technikou, počítači a teď má hvězdárnu. Bydlí na venkově, fotí hvězdy, pořád tu hvězdárnu vylepšuje, při natáčení před pár měsíci si pochvaloval novou 3D tiskárnu.

A ten druhý?