Zmrtvýchvstání na hniličku

Post Image

Zmrtvýchvstání na hniličku

Play icon
18 minut

ilustrace Tomski & Polanski

Zneuznaný historik najde v muzeu vejce vymřelého ptáka, čímž se zaplete do spiknutí potravinářské megakorporace – tak začíná povídka psaná pro sprnového Reportéra.

Karel Hlezno byl rozvrácen svou životní neúspěšností. Chyba byla v tom, že už jako mladý nadějný historik nepochopil, že minulost je odrazem současnosti a ne naopak. Netřepotal ve správnou dobu správnými mávátky, nekšeftoval s citacemi v odborných časopisech, dovoloval si mít jiný názor, než je ten správný. Když pak veřejně skolil probuzenecký výrok svého vedoucího katedry, že podíl viny českého národa na světovém kolonialismu představují zahrádkářské kolonie, nenapravitelně tím pokálel svou akademickou kariéru. Z univerzity jej vylili bez doktorátu a nakonec byl rád, že se uchytil v Metropolitním muzeu jako kurátor dubiózních fondů. Přeloženo do lidštiny: měl v muzejním depozitáři určovat a třídit všechny předměty, o nichž už nikdo nevěděl, odkud se vzaly a co jsou vlastně zač. Takového haraburdí se tu válely celé hromady a pomalu obrůstaly prachem. Místo kurátora dubiózních fondů bylo dlouhá léta neobsazené, protože tu práci žádný slušný historik nechtěl dělat.

Po řadě citových katastrof chopil svůj sexuální život do vlastních rukou. Přestával o sebe dbát. Špinavé prádlo si pral tím, že ho při sprchování prošlapával na dně vany, a nakonec sušil v mikrovlnné troubě. Holil se jen proto, že mu jinak vousy svědivě zarůstaly do tváře. K jeho třiatřicátým narozeninám mu otec prozradil, že se v něm zklamal.

A přece Hlezno toužil vykonat něco tak velkolepého, aby po něm pojmenovali kráter na Měsíci, nebo alespoň planetku. Jako jiní alkoholu, Hlezno propadl hloubavé mystice a většinu času trávil bádáním o věcech, které věda zavrhla jako kacířství. Třeba že kalich středověkých husitů byl ve skutečnosti svatý grál a podobně.

Jednoho dne při práci v depozitáři narazil na starou dřevěnou skříňku. Uvnitř leželo cosi oblého, zavinutého do plátěného obinadla jako staroegyptská mumie. Když pásku rozmotal, objevilo se veliké ptačí vejce se skořápkou jasně rudé barvy. Podobné vejce nikdy neviděl a kolega doktor Humha z přírodopisných sbírek nad ním taky jen bezradně kroutil hlavou. Rozměry se řadilo někam mezi vejce pštrosí a paví a podle váhy bylo dosud plné. Hlezno naštěstí na dně skříňky našel pergamenovou cedulku s nápisem OVUM DIDI a to byla stopa. Po úmorném pátrání odhalil, že se jedná o vejce nelétavého ptáka, známého pod jménem Didus ineptus čili blboun nejapný. Blbouni obývali jediné místo naší planety – tehdy liduprázdný ostrov Mauricius v Indickém oceánu. Kolem roku 1666 však zcela vymřeli. První a zároveň poslední exemplář, který se kdy živý dostal do Evropy, si nechal přivézt císař Rudolf II. pro své obludárium na Pražském hradu. Když pták po letech obveselování urozených návštěvníků svou pitomostí zemřel stářím, císař jej přikázal nabalzamovat, avšak mršina štědře napuštěná pryskyřicí se vzňala od neopatrně přiblížené svíčky a shořela na popel. Císař si tedy ve své proslulé Wunderkammeře vystavil alespoň vejce, jež blboun snesl těsně před smrtí. Po Rudolfově skonu bylo s ostatními sbírkami prodáno v dražbě. Neznámý dárce ho pak neznámo kdy věnoval Metropolitnímu muzeu.

Hlezno nález vyfotografoval a napsal o něm stať, kde mimo jiné dovozoval, že blbounova snůška inspirovala filozofické vejce alchymistů, v němž vzniká kámen mudrců rudé barvy. Žádný jiný pták na světě totiž nemá červená vejce. Seriózní vědecký časopis ovšem odmítl jeho článek otisknout. Odborná recenzentka doktorka Krhavá jako hlavní důvod zamítavého posudku uvedla fakt, že Hlezno necitoval její monografii „Vejce – symbol boje žen proti maskulinacismu a gynocidě v dějinách lidstva“. Krhavá za to ale nemohla, neboť její rodiče byli zároveň sourozenci. Hleznův článek nakonec vydala bulvárně-okultní Optimystická revue, ovšem proškrtaný na třetinu a s chytlavějším názvem.

Podpořte Reportér sdílením článku