Ať si jsou tam, kde jsou

Post Image

Ať si jsou tam, kde jsou

Play icon
4 minuty

ilustrační foto ČTK/Profimedia.cz

„Ať si jsou tam, kde jsou. Ať sem na nás nelezou,“ vyzývaly závěrečné verše poťouchlé básničky s názvem Lapkové, která vyšla v časopise Mateřídouška v říjnu roku 1969. Národ uvyklý číst mezi řádky se bavil, zatímco kolaboranti v odpovědných funkcích soptili a přemrštěnou reakcí dávali básníkovi nechtěně za pravdu - o tom se píše v pravidelném sloupku Od boku.

Bylo to v létě roku 1962. Můj otec původem z východočeského maloměsta se mezi promocí na Vysoké škole ekonomické a říjnovým nástupem na vojnu stal nakrátko v Praze bezdomovcem. Střechu nad hlavou mu na letní měsíce, kdy docházel do svého prvního zaměstnání, v němž nakonec setrval až do penze, poskytla spolužačka z ročníku a zároveň kolegyně Lída, provdaná už tehdy za skladatele filmové a scénické hudby Zdeňka Šikolu.

Mladí manželé bydleli v Libni v malém starém baráčku po Lídině babičce. Když k nim můj otec zavítal poprvé, na dvorku v letním parnu seděl člověk svlečený do půl těla, v kalhotách od obleku se spuštěnými šlemi, na vysokém čele krůpěje potu, v koutku úst cigaretu a bušil do starého psacího stroje. „To je Bogan, Bogan Hrabal – von píše,“ objasňovali hostitelé, když nového podnájemníka vedli dřevěnou pavlačí do bytu v poschodí. Zvláštního souseda z přízemí v ulici Na Hrázi potkal táta toho léta ještě několikrát, nikdy se však blíž neseznámili. Zato Hrabalovy knihy pak nadšeně kupoval, počínaje sbírkou povídek Perlička na dně, která vyšla už následujícího roku. V naší rodinné knihovně byla první vydání Hrabalových textů vystavena na čestném místě, notně ohmataná, neboť dávno před mým narozením prošla rukama všech dychtivých čtenářů v otcově rodném městě.

Manželé Šikolovi byli na čilý provoz ve svém domě zvyklí, jejich bytem procházeli umělci a bohémové tehdejší Prahy. Sedávalo se do noci, i poté, co se Zdeněk vracíval pozdě z večerní nahrávací frekvence ve studiu Ve Smečkách. Když se otec strachoval, jestli jim v domácnosti není na obtíž, jen mávli rukou, že na nocležníky jsou tu zařízení, a poukázali na zavazadlo odložené v koutě: „Třeba zrovna tohle je Pištoří kufr.“ Majitelem zmíněného kufru nebyl nikdo jiný než tehdy čerstvě třicetiletý básník Jiří Pištora, v té době zaměstnaný ve Svazu československých spisovatelů. Dnes je asi nejznámější díky říkance, již napsal rok po sovětské invazi do Československa. „Ať si jsou tam, kde jsou. Ať sem na nás nelezou,“ vyzývaly závěrečné verše poťouchlé básničky s názvem Lapkové, která vyšla v časopise Mateřídouška v říjnu roku 1969. Národ uvyklý číst mezi řádky se bavil, zatímco kolaboranti v odpovědných funkcích soptili a přemrštěnou reakcí dávali básníkovi nechtěně za pravdu. Rudé právo sedmiřádkové básničce dokonce věnovalo celý článek nazvaný Ideje z Mateřídoušky a Jiří Pištora přišel o smlouvu s nakladatelstvím Albatros, s nímž do té doby spolupracoval. Ocitl se bez práce, a když se přidaly nesnáze v osobním životě, pomyslný kufr jeho života ztěžkl natolik, že jej Jiří Pištora nedokázal dál nést. Odešel ze světa z vlastního rozhodnutí v září roku 1970. Želbohu události posledního půldruha roku dokazují, že ani po více než půlstoletí Pištorovy verše neztratily na aktuálnosti.

Podpořte Reportér sdílením článku