Mýty a pověsti. Dobročinnost a pivo. Co se skrývá U Černého vola

Zvuk hospody. Cinkot sklenic. Hodně půllitrů piva, venku je horký červencový den. Výčep s pípou, který by svým vzhledem mohl hrát v historickém filmu. Na stěnách malby ve středověkém stylu, na zašlém tmavě oranžovém pozadí nápisy vyvedené starobylým písmem. Třeba: „Blahoslavený sládek, který první pivo vařil: ale zlořečená šelma, který ho první platil.“

Sedíme na lavicích u štamgastského stolu z tmavého dřeva pod černou plastikou vola s červenýma očima a dáváme si pivo. Ptám se tří členů výboru Spolku hostince U Černého vola, který podnik na rozhraní Hradčan a Malé Strany spravuje a má v pronájmu. „Řekněte mi, kdo ty zdi maloval?“

„Jelene, pamětníku, dáváme tady dohromady něco pro nějakej článek, jak je to s interiérem?“

Štamgast s prošedivělým knírkem k nám otočí hlavu a říká, že zdi v sedmdesátých letech dvacátého století maloval Karel Vosol. Což byl, jak později zjistím, malíř pokojů, který ale také maloval obrazy, narodil se v roce 1918 a zemřel v roce 1998. Nápisy se shodují se záznamy v knize ze začátku dvacátého století s názvem Pivo v písních zlidovělých a znárodnělých.

Vraťme se ovšem o měsíc a půl dříve, do předposlední květnové středy. Vyjděme ven z hospody a přesuňme se z Loretánského náměstí, kde sídlí ministerstvo zahraničních věcí, o nějakých dvacet metrů níže směrem k Pražskému hradu. Výbor spolku hostince je zde toho slunného odpoledne také, naproti se nachází Škola Jaroslava Ježka pro děti a mládež s postižením zraku. Na chodníku jsou děti i ředitelka školy: právě se uvádí do provozu nově zakoupený bílý Ford Tourneo. Na pořízení speciálního mikrobusu přispěl čtyřmi sty tisíci korunami právě Spolek hostince U Černého vola. Stejnou částku pak věnoval Nadační fond Českého rozhlasu – Světluška, zbytek peněz dodala škola.

Spolek hostince, který školu podporuje pravidelně, se tímto krokem vrací ke svým počátkům; před třiceti lety totiž sdružení, které spoluzakládal slavný český spisovatel a politický vězeň Karel Pecka, přezdívaný český Solženicyn, zajistilo dětem a učitelům mikrobus na leasing. Stalo se tak nedlouho poté, co se sdružení povedlo získat hospodu do pronájmu, takže nešla do privatizace – s podmínkou, že bude podporovat právě Školu Jaroslava Ježka.

„Peníze, které nejdou do technologického posunu hospody, dáváme na veřejně prospěšné účely,“ říká v pořadí už třetí předseda sdružení spravujícího hostinec Marek Šoltés. Proč ji vlastně spolek takto spravuje? „Jde nám o to, aby to byla restaurace pro širokou veřejnost a neztratila charisma.“ A pak si on, ředitelka Školy Jaroslava Ježka a ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu přiťuknou pivem z Černého vola.