Hrajeme ve vedru

Jedeme na koncert. Náš dopravní prostředek se řítí po dálnici do Poděbrad na festival Barvy léta. Teploty v půlce července vyšplhaly do extrémních hodnot a můj brácha na pozici řidiče to řeší tradičním stažením okna. Cítím, že to není ten osvěžující proudící středoevropský vzduch, kterej může nahradit klimatizaci. Naposled jsem takovou horkost cejtil, když jsme kdysi letěli hrát do Japonska a přestupovali jsme na letišti v Dubaji.

„Ty vole, to je normální mučení horkým vzduchem,“ řvu dopředu, ale nikdo mě neslyší, protože hučí motor, hučej kola dotýkající se horkýho asfaltu a hučí horkej vzduch plně proudící do mého obličeje. Vysvobozuje mě až pauza na plně klimatizované benzince, kde máme sraz s manažerkou. Naše postavy, které vpadávají do plně klimatizovaného prostoru pumpy alias oázy, připomínají zvadlé květiny v posledním tažení.

Přijíždíme na festival. Pódium stojí přesně proti slunci, které ještě stále nezapadá. Na pódiu hraje slovenská kapela Horkýže Slíže. Jejich bubeník nevypadá moc dobře. Zbrocený potem a s tváří ztrhanou pálícím sluncem hraje tak, aby neudělal ani jediný minipohyb navíc. Úspornost je cesta.

Přichází náš kytarista Mejla a řeší, zda se slunce během našeho hraní stihne schovat za vzdálené stromy. Jdeme na to.

„Máme štěstí! Jsme ve stínu, a tak zahrajeme píseň Štěstí Jimiho Dixona!“ Jen to dořeknu, tak se paprsky zdroje našeho života neomylně objeví v jediné mezeře, která se mezi siluetami stromů vyskytuje, a tou nemilosrdně žhne na mě a na bubeníka. Ti dva, co zbyli na krajích pódia, se vítězně šklebí. Je to nekompromisní. Pot mě pálí v očích, teče po celém těle a kape dolů, kde vytváří podivný obrazec, který se okamžitě vypařuje. Teploměr na pódiu ukazuje čtyřicet stupňů a my hrajeme. A hrajeme dobře, protože lidi jsou dobrý. Polonazí vstřebávači vitaminu Dé se v kombinaci s rokenrolem stávají šťastnými obhájci toho, že pobyt na tomhle šutru letícím vesmírem může být přece jen zcela snesitelně lehký. Škoda že Kundera nikdy netancoval pogo nebo nebyl v circle pitu. Určitě by to byl zajímavej vjem, z kterýho by mohl něco vytěžit. Ta představa, jak tam skáče, mě baví a musím se smát. Nejlepší vtipy jsou vlastní. Hrajeme dál a na poslední tři písně slunce definitivně mizí z trhliny a blahoslavený stín je odměnou za statečný výkon všech.

Končíme a já do sebe hážu lehce zvětralé pivo, který jsem nemohl vypít, protože pořád hraju nebo hraju a zpívám. Vzpomínám si na oblíbený citát producenta Dušana Neuwertha. „To pivo je tak dobrý!“

Jedeme zpátky vlahou letní nocí a já si dávám další. Léto budiž pochváleno a vedro budiž překonáno!