Kvóty a upalování

Piráti se pohádali, jestli mají bojovat za povinné kvóty pro ženy, nebo za jejich zákazy. Šlo o to, zda má být kandidátka do europarlamentu povinně složena ze stejného počtu kandidujících mužů a žen, přičemž žena a muž by se střídali od prvního po poslední místo. Ale v pirátském vnitrostranickém referendu návrh narazil na odpor.

Že se o to vůbec přeli. Jako by se dávno nevědělo, že všude, kde se úřad pustí do takového dirigování spravedlnosti, dopadá to zle.

Už když řádila inkvizice, vyskytovali se humanisti, kteří usilovali o spravedlivější posuzování, kdo je čarodějnice a kdo ne. A o lidštější tresty pro právem usvědčené. Myšlenku, že úřady se nemají čarodějnicemi vůbec zabývat, jelikož je to zjevná pitomost, zamítali i ti humanisti, protože by vznikl chaos. Čarodějnice by si mučil a upaloval kdekdo a některé skutečné čarodějnice by ani nebyly v tom zmatku odhaleny. Trvalo dlouho, než se prosadilo, že čarodějnictví je nesmysl a upalování žen zvrhlý sport pro úchyly. Zastánci spravedlnosti si museli najít nová působiště, která se nehledala obtížně. O kádrování, přidělování, zamítání a trestání či naopak prosazování dobra z rukou komisařů byl mezi lidskou havětí vždy velký zájem.

V Severní Koreji přiřazovali k sobě svatebčany na okresních sekretariátech komunistické strany podle vědeckých kritérií, aby se k sobě dostali odpovídající jedinci, kteří by spolu plodili ještě lepší Korejce, než jsou na těch sekretariátech. Vyprávěl mi o tom kdysi s pýchou, kam až marxistická věda dosáhne, český Korejec (nebyl to Okamura), který to v Severní Koreji dobře znal. Nevím, jestli to praktikují dodnes. Důležité je, vyprávěl tehdy korejský stalinista, že lidé si to sami kazili. Švindlovali jména a průkazy, podpláceli komise, aby se k sobě dostali ti, kdo se k sobě dostat chtějí. A když se to nepovedlo zešvindlovat na úřadě, prohodily si pak dvojice doklady, přestěhovaly se, tvrdily, že ten či ta je někdo jiný, a nakonec, po nesmírném trápení a kombinační genialitě, kterou jenom láska umí, se k sobě dostali ti praví, podle komisí nepraví. Víra ve vědecký marxismus, který nás učí popohánět lidi k dobru, zkrátka žije.

Teorie o kvótách pro ženy vstává z mrtvých. Myslím, že ji oživují muži, kteří mají všude v úřadech většinu a dobře se jim do problému diskriminace žen rejpe. Některé ženy se dají nachytat, do úřadů se hlásí a muži si pak libují: my musíme všude vládnout, podívejte, co natropily ženy v komisi! Chytré ženy na ty teorie spravedlivých kvót neskáčou. Nemají zapotřebí, aby na ně padal jejich potupný stín. A navíc je dnes mnohem víc pohlaví než dvě a vznikají další a další, která by si také zasloužila vlastní spravedlivé kvóty…

Málokdo řekne přímo, že pozitivní diskriminace je stejná hloupost jako ta negativní. Budeme se zas handrkovat o zjevném a vyzkoušeném nesmyslu, že by o pracovní místa zápasila pohlaví uchazečů, ne schopnosti. Držme Pirátům palce, aby se tématu zbavili, jak to dokázali s bláboly o kontrole lidí, zda bydlí doma, či jinde, pomocí elektroměrů.

Nejde však jen o Piráty a kvóty. Podobných opatření, která lidi otravují, ačkoli to otravování nikdo nepotřebuje, praktikuje politika hodně. Jsou většinou malicherná, ale v součtu stvrzují pořekadlo, že stokrát nic umoří osla. A z toho nic se v politickém zápasu na obzoru rodí těžkopádná černá mračna, z nichž bijí marné blesky. Rozum říká není toho moc, o co by se stát měl starat. Praxe říká, že čím víc je toho, o co se stát stará, tím více dobra nám nadrobí. Přitom čím víc by se toho škrtlo, tím lépe by se vládě spořilo a nám lépe dýchalo.