Nejslavnější socha koně v Česku: Myslbek živého modela Arda uklidňoval cukrem

Začněme právě aktuální výstavou Myslbekova díla v pražském Obecním domě. Kde se vzal nápad ji zorganizovat?

Víte, Myslbek je zakladatelem moderního českého sochařství a autorem našeho národního pomníku na Václavském náměstí – a přesto je, zdá se mi, trochu opomíjený. Vloni uplynulo sto let od jeho úmrtí a já si říkala, že by si prostě nějakou tu výstavu zasloužil. Připravovali jsme ji osm měsíců, velmi vydatně mi pomáhala má kamarádka Iveta Musilová.

Dominantou expozice je socha Oddanosti, kterou jste si půjčili ze Staroměstské radnice. Váží půl tuny…

To ano! Převáželo ji osm chlapů ze stěhovací firmy Stahl a musím říct, že měli co dělat. Původně jsme do Obecního domu chtěli dostat ještě bronzovou variantu sochy Lumír a píseň, která je taky na radnici, ale je tam přidělaná napevno a my se báli, abychom ji při manipulaci nepoškodili. Takže jsme zůstali jen u Oddanosti.

Co dál je na výstavě k vidění?

Celkem třináct soch včetně velmi zajímavé busty samotného Myslbeka. V roce 1901 si ji u něj objednal jeho přítel, architekt a mecenáš Josef Hlávka. Jinak by Myslbek autoportrét nedělal, on byl dost skromný a neviděl důvod, proč by měl sám sebe zvěčňovat. Na Hlávkovo přání ale bustu vytvořil a na podstavec zvěčnil svou maminku a blízké přátele: manžele Hlávkovy, básníky Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického, rodinného lékaře profesora Thomayera a právníka doktora Stupeckého.

Na výstavě jsou i obsáhlé informační panely, které jste dávala dohromady vy a které jsou plné vzpomínek a zajímavostí. Slyšela jsem, že jste kvůli tomu strávila spoustu času v archivu…

Ano, v archivu Národní galerie, kde je o Myslbekovi mnoho materiálu z archivu naší rodiny. Můj dědeček Jiří, Myslbekův syn, si totiž přál, aby všechno bylo přístupné veřejnosti, proto materiály kdysi věnoval právě Národní galerii. Mimochodem, tenhle děda Jiří pro mě, když jsem byla malá, sepsal vzpomínky na svého tatínka. Je to 87 stránek plných intimních rodinných momentů i vtipných historek. I z těch jsem při přípravě výstavy čerpala. V archivu Národní galerie jsem hledala hlavně fotky.

Narazila jste na nějaké, o nichž jste předtím neměla tušení?

To ani ne. Spíš na takové, o nichž jsem věděla, že existují, ale nikdy jsem je neviděla. Například snímky z doby, kdy vznikal Myslbekův Krucifix (který je umístěný na hrobce rodiny Ringhofferovy v Kamenici – pozn. aut.). Myslbek byl velmi důsledný a v rámci přípravy chodil do patologického ústavu studovat anatomii mrtvého mužského těla. Dokonce tělo se svolením šéfa ústavu nechal zavěsit tak, jako by bylo na kříži.

Čí je to svinstvo?

Josef Václav Myslbek se narodil v roce 1848 v Praze, tatínek Václav byl malíř pokojů, maminka se jmenovala Antonie, za svobodna Adamcová. Četla jsem, že původně se Myslbek měl stát ševcem.