Zapařit se dá i na klasiku

Viděno zpětně, první zásadní moment dirigentské kariéry Aleny Hron, tehdy ještě Jelínkové, se odehrál, když byla ve třetím ročníku na gymnáziu. Žila ve (svém rodném) Valašském Meziříčí, hrála na housle a na klavír, zpívala ve sboru a už víceméně věděla, že by se jednou hudbě chtěla věnovat naplno, profesionálně. Bavilo ji improvizovat, skládat, aranžovat… A tak sedla a písničky místní kapely The Dust, v níž hrála na housle, zaranžovala pro smyčcový orchestr.

Načež potřebovala sehnat… ten smyčcový orchestr.

Zlanařila v podstatě všechny, kdo ve Valmezu a okolí kdy hráli na nějaký smyčcový nástroj, dohromady asi čtyřicet lidí včetně učitelů z místní „zušky“, tedy základní umělecké školy.

Ujala se dirigování tělesa. Což, jak vzpomíná, sice nebylo opravdové dirigování, spíš jen udávání rytmu a nástupů, ale i tak zjistila, že ji to strašně baví. Jednak práce s lidmi: „Dávat je dohromady, jejich osobnosti, individuality…“ A jednak samozřejmě práce s hudbou samotnou. To, jak všichni, celý orchestr, směřují k jedinému cíli. „Byla jsem tehdy do všeho dost nadšená. Ale nadšení byli i ostatní a výsledek byl celý veselý a radostný,“ vzpomíná Alena Hron.

Ne, ještě to nebyl moment, kdy by se rozhodla, že se stane dirigentkou. Svět s taktovkou byl pořád hodně vzdálený, dirigent byl úctyhodný pán ve fraku, který je k vidění zejména v televizi.