Noční můra? Spící kráska?

Mezi mohutnými šedivými paneláky hvízdá ostrý vítr. Ulice jsou široké, prázdné, skoro vylidněné. Jen tu a tam zarachotí po širokém chodníku kolečka nákupní tašky nebo se prosmýkne chodec s batůžkem. Na skromném trhu si pár důchodců kupuje pečivo, klobásy, zeleninu. Dominantní budovu radnice rámují uniformní obchodní centra. Zpovzdálí, z mohutného podstavce na dopravní tepně Brückenstrasse, na vše zachmuřeně shlíží obří kamenná hlava Karla Marxe: ostatně právě po něm se město v dobách komunistického východního Německa jmenovalo.

O šarmu a zářivé eleganci si centrum čtvrtmilionové Saské Kamenice může nechat jen zdát. Snímky Chemnitzu, jak městu říkají Němci, přesto předloňské léto obletěly svět. Dotáhly to až na titulní stránku New York Times. Místní z toho valnou radost nemají, dobrá reklama to nebyla.

Bylo mi smutno

Vše se seběhlo celkem rychle. V neděli 26. srpna 2018 kolem třetí ráno na dohled zmíněného Marxova pomníku se několik lidí dostalo do prudké hádky. Nakonec útočníci vytáhli nože. Tři muži utrpěli vážná zranění, pětatřicetiletý Daniel H. jim krátce po převozu do nemocnice podlehl. Jak vyšlo brzy najevo, pachateli byli imigranti z Blízkého východu.

Jen za pár hodin nabraly události spád. Na protest proti činu a přistěhovalecké politice spolkové německé vlády pochodovaly v ulicích stovky ultrapravičáků a tisíce dalších demonstrantů. Městem duněla několik dní neonacistická hesla, docházelo k násilným potyčkám s policií i útokům na kolemjdoucí. Odpůrci demonstrantů, převážně z řad levice, odpověděli heslem „Je nás víc“: za několik hodin zorganizovali obří pouliční koncert na podporu otevřené společnosti a vstřícnosti vůči přistěhovalcům.

Obraz města se tím však moc nevylepšil. Chemnitz se stal během pár dní symbolem selhání, uzavřenosti, nenávisti, „hnědého“ východu, potyček a rozdělené společnosti.