Směsice AfD se štěpí

Byly to opravdu zajímavé reakce. Za „úžasný výsledek mediálním establishmentem démonizované AfD“ označil volební úspěch pravicově-populistické Alternativy pro Německo v zářijových volbách do Spolkového sněmu bývalý český prezident Václav Klaus. Zisk „vlastenecké“ AfD přivítal rovněž předseda strany Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. A s ním i řada českých občanů, kterým imponuje ostrý protimerkelovský, protiimigrantský a protievropský osten AfD.

Při bližším pohledu na požadavky a výroky prominentních členů strany nicméně není zřejmé, nad čím se zmínění Češi tak radují.

Třeba saská odnož AfD, která v letošních volbách získala 27 procent hlasů a stala se v naší sousední spolkové zemi vůbec nejsilnější politickou silou, vydala na podzim roku 2015 oficiální prohlášení, že by měly být zrušeny „nedemokratické“ Benešovy dekrety, které česká strana brání po desetiletí. Další politik strany, durynský předseda AfD Björn Höcke, označil berlínský památník holokaustu za „památník hanby“ a prohlásil, že by se kultura vzpomínání na zločiny hitlerovské říše měla otočit o 180 stupňů. Pramálo taktu vůči obětem nacismu prokázal také celoněmecký lídr AfD Alexander Gauland. Nechal se slyšet, že Němci mají právo být hrdí na výkony svých vojáků v obou světových válkách.

Podobné výroky přitom nelze odbýt jako cílenou provokaci, prozrazují totiž mnohé o myšlenkovém zázemí, z nějž AfD vychází. Tato rétorika ostatně začala vadit i dosavadní předsedkyni AfD Frauke Petryové, která získala v Sasku přímý poslanecký mandát (ve volbách do Spolkového sněmu hlasuje volič pro stranu i jednoho kandidáta v daném obvodu). Hned druhý den po hlasování Petryová oznámila, že nevstoupí do parlamentní frakce AfD. Později dodala, že stranu nadobro opouští.

Jak moc její odchod AfD oslabí? A dá se očekávat, že se mladá a názorově neukotvená strana bude drolit i nadále? Jednoduchá odpověď zní: ano, otázkou pouze zůstává, jak moc a v jakém časovém horizontu.