Uč se od mravenců, synu

Jaromír se probudil a promnul si oči. Skrz tmavý závěs se dral paprsek slunce. Dopadal těsně vedle jeho polštáře. Na chvíli víčka přivřel, pálila. Zhluboka se nadechl a se stejnou intenzitou vydechl. Konečně nastal čas přiznat si, že je konec. Úplný a definitivní konec.

Trvalo to týdny, pak dny. Hledal únikové cesty, konejšil se, nalhával si a zápasil. Nepoznával se. Takové síly a zároveň slabosti neměl v sobě nikdy. Přesvědčení, že všechno bude dobré, střídaly myšlenky plné marnosti a bezvýchodnosti. Stokrát ho okolnosti dohnaly k doznání, že svoji práci nenávidí, a sto jedenkrát se všecko obrátilo. To oni, oni za to můžou. Víčka otevřel a posadil se. Podíval se na budík na nočním stolku, aniž hnul hlavou. Za hodinu musí sedět v kanceláři a rozepisovat dodávky na týden dopředu. Úterý, zboží do Benešova. Středa, rozvoz ryb do Středočeského kraje. Čtvrtek, pět kilo mozzarelly na Prahu jedna, pátek, objednávka cateringu. Ta ale není stále odběratelem potvrzena, bude tam muset opět zavolat. Poslední dobou všichni odebírají zoufale málo nebo vůbec. Kde jsou ty časy, kdy dodávali tuny masa?

To oni. Pomačkal si bolavé koleno. Od té doby, co přibral, ho pobolívá. Prý střídat priessnitz s koňskou mastí. Kde by na to vzal čas? K té doktorce neměl ani chodit.

Vstal a rozhrnul závěs. Svraštěl čelo. Tolik světla nečekal. Pod okny už zase kopali. Měl pocit, že je k ránu zaslechl. Dva postarší dělníci s krumpáčem a lopatou. Zrovna jako včera.

Okno otevřel.