Dojímat se nebudem

Fiktivní příběh s pozoruhodnou pointou, který ovšem vychází z okolností a událostí velice skutečných – taková je povídka psaná pro říjnový Reportér. Oněmi událostmi jsou dělnické nepokoje v Plzni, které v padesátých letech vyvolala měnová reforma prosazená tehdejším komunistickým režimem.

V červnu 1953 se v Československu uskutečnila měnová reforma. Nevýhodný směnný kurz, jenž ve prospěch státní kasy snížil úspory běžných střadatelů, tehdy vyvolal nevoli u většiny obyvatelstva. K nejbouřlivější reakci došlo v Plzni, kde vstoupili do stávky dělníci Škodových závodů; jejich protest se záhy změnil v masivní protikomunistickou demonstraci, kterou rozehnaly teprve z Prahy povolané bezpečnostní sbory.

Ve své diplomové práci z roku 2009 se tzv. plzeňskými událostmi zabýval student historie Ondřej Šmíd. Při rozhovorech s pamětníky se mu podařilo zaznamenat i následující svědectví, přinášíme ho v plném znění a bez jazykových zásahů:

Komíny nad hutěma mi dycky připomínaly Pražskej hrad. Sou to takový Hradčany, plzeňský. Tuto se teda říká i vo ostravskejch Vítkovicích, že sou to Hradčany, ale vo Plzni to platí úplně stejně, i když dneska půlka komínů, kerý dřív kouřily nad Škodovkou, už nestojí. Ale dojímat se nebudem. Já sem prostě Karlovák, a to je pak možná zbytečný říkat, že mam Škodovku tak ňák pod kůží. Vono to na Karlově jináč nebylo a ani nemohlo bejt, tam pro vokřídlenej šíp dělali prostě všicí a podle závodních hodin se řídily i budíky. Navíc to byla tradice, rodinná. V hutích pracoval už můj děda, kerýho si do Plzně vod Klatov přived jako kluka sám starej Škoda, dělal tam i táta a jeho tří bráchové, jenom Přéma teda chodil do strojírny, do jedničky, a strejda Míra dělal v lokomotivce, von měl táta dohromady bráchů pět. Mezi slévače sem teda napochodoval i já, sotva sem poprvý sáhnul po štětce na holení. To mohlo bejt v jedena-, ve dvaapadesátým, protože se ženou sme tehdá měli chvilku před svatbou a ještě sme bydleli každej sólo, u rodičů. Já na pátý, Hanka na šestý ulici.