Tenkrát na Krymu aneb Jak se Miloš Zeman mýlil

Byl květen 2014, dva měsíce po anexi Krymu. Většina mých kamarádů se během uplynulých dvou měsíců z Krymu odstěhovala a žili teď v Kyjevě nebo ve Lvově. Maxim odcházel bojovat na Donbas, kde zrovna v tu dobu začínala válka.

Moji kamarádi byli hlavně levicoví aktivisté, se kterými jsme pořádali přednášky a promítání filmů v jedné klubovně nedaleko od centra Simferopolu. Vylekali se, když se během anexe po celém městě začaly objevovat stovky plakátků s jejich fotkami, jmény a adresami – s výhrůžným dodatkem, že jde o zrádce vlasti, kterých je třeba se zbavit.

Přes deset lidí, z nichž některé jsem znal od vidění, a kteří byli aktivní v simferopolském Euromajdanu, tenkrát zmizelo neznámo kam. Povídalo se, že je mučí někde ve sklepě pod městem, někteří lidé tvrdili, že jsou mrtví. Vůbec jsem se proto tehdy nedivil, že se mí kamarádi sebrali a odjeli z Krymu pryč.

Pobouření Tataři

V ten květnový den před třemi roky bylo zataženo a foukalo. Šel jsem se podívat do centra Simferopolu na každoroční smuteční shromáždění krymských Tatarů. Každý rok touto dobou si na centrálním náměstí Lenina připomínali deportaci do Střední Asie v roce 1944, kde museli zůstat až do konce osmdesátých let.

V centru Simferopolu však stály obrněné transportéry, policejní antony, místo Tatarů tady byli muži v kuklách se samopaly a s nášivkou SpecNaz na černých bundách. Smuteční shromáždění bylo zakázáno, protože krymskotatarský parlament Medžlis nesouhlasil s tím, že by se na něm hrála ruská hymna jako uznání nové vlády nad poloostrovem. Ruská hymna má stejnou melodii jako hymna SSSR, která doprovázela deportace před sedmdesáti lety. Medžlis nesouhlasil také s tím, že promluví představitelé nové krymské vlády.