Jak jsme to mohly přežít? Čečenky a Islámský stát

Čtyřiadvacetiletá Čečenka Ašura si válku v Sýrii stále živě vybavuje. Vzpomíná, jak skupina ozbrojenců prochází v napjatém hovoru směrem k centru města: malá dcerka Džuvejríju jí podřimuje v náručí, zatímco babička Toma drží za ruku vnuka Muhammada. Koaliční letadla v dálce shazují bomby, přitom pálí slunce, i když léto už se blíží ke konci.

Dvě stě kilometrů proti proudu řeky Eufrat tehdy probíhaly poslední boje o hlavní město Islámského státu – Rakku: jeho velení se stahovalo na jih k městu Majadín, v těsném závěsu se však k Majadínu podél jednoho břehu řeky blížila syrská armáda a podél druhého kurdské milice.

Ašura žila ve městě se svou rodinou od smrti svého manžela – spolu s dalšími vdovami. A snažila se utéct.

„O dva dny dříve nás na stejném místě chytili vojáci a odvezli zpět domů. Křičeli na nás, že když utečeme, tak Kurdové zabijí nás i děti,“ popisuje mi Ašura v domku na okraji čečenské vesničky Geldagan, jak se s matkou a dětmi pokoušela uprchnout z území ovládaného Islámským státem. Její syn Muhammed pobíhá kolem nás a vesele vykřikuje nesrozumitelné zvuky. Ze Sýrie se vrátil hluchoněmý.

„Už čtyři měsíce jsme každý druhý den odcházeli před setměním z domu. Každý den s nadějí, že teď už se to, inšalláh, podaří. A pokaždé jsme se pak zase v slzách a s obrovskou bolestí vraceli domů, když pro nás nikdo nepřišel,“ doplňuje vyprávění její matka Toma: ačkoli se jich ptám, koho budou volit v ruských prezidentských volbách, rodinu mnohem více zajímají události staré pár měsíců a let.