Cestou k Jadranu: Pod vlajkami al-Káidy

Alláhu Akbar, Bůh je největší – rozléhalo se ještě před chvílí nad potemnělými kopci. Hlásiče na střeše mešity zvaly věřící k večerní modlitbě. Zvuk muezzinů z údolí ani světla jakékoli jiné vesnice na hřeben nedoléhaly. Jen několik slabých lamp teď matně osvětluje štěrkovou cestu vedoucí prázdnou vesnicí mezi domy, která se o kus dál ztrácí v tmavém lese. V autě před mešitou sedí bez hnutí žena, ze které jsou pod černým nikábem vidět štěrbinou jen oči. V autě se rozhodla zůstat možná právě kvůli nám. Kdykoli jsme v Bosně navštívili podobnou fundamentalistickou vesnici, ženy v nikábech okamžitě mizely do domů, abychom je neviděli.

I když jsme zde, v Ošve, před pár týdny strávili celou noc, těžko se mi zbavuje nervozity. Muž ze spodní části vesnice, který nás sem tenkrát vezl, říkal, že v této části bydlí cizinci. Někdo jim říká Američané, někdo Němci.

Na garáži vedle mešity je vyvěšena černobílá vlajka, kterou si v devadesátých letech přivlastnila al-Káida a další radikální džihádistické skupiny. Člověk, kterému garáž se zástavou patří, nás posílá k mešitě. Prý se máme ptát na život ve vesnici tam, protože tam jsou ti „političtí“. Ptáme se, co to znamená. Odpoví, že nám řeknou to, co se říká. Naléháme, že nechceme slyšet to, co se říká, ale jak se ve vesnici opravdu žije. Vysvětluje, že kdyby nám řekl svůj názor, stejně bychom ho nechtěli slyšet. „Já jsem pro Islámský stát,“ začíná nakonec přece jen hovor deklarováním svého názoru.

„Tuhle komunitu jsem před šesti lety založil. Vrátil jsem se z Rakouska, kde jsem žil 18 let,“ tvrdí. Tomu, že tu byl mezi prvními, napovídá i pozice jeho domu. Stojí hned vedle mešity.

„Dnes tu mnozí lžou, protože mají problémy s tajnými službami. Když řeknou, co si myslí, tak je za to policie zavře do vězení. Proto nakonec říkají, že jsme hodní. Že si přejeme jen klid,“ vysvětluje a hned dodává, že lidé ve vesnici samozřejmě nechtějí válku.