Mariusz Szczygiel: Když odtekla víra v Boha

V knize Projekt: pravda píšete, že Polák cítí nekompromisní potřebu umírat. Nikoli když je to třeba, ale hlavně tehdy, když to potřeba není. „Skutečným hrdinstvím je umřít zbytečně a elegantně.“

Umřít zbytečně, to je fešné! Umřel zbytečně, ale jak!

Myslíte si, že by polská povaha mohla v dnešní situaci vést k tragickým koncům, nebo se společnost změnila a věta, kterou jsem citoval, se týká minulosti?

Myslím si, že ta věta platí pořád. Dnes se na něco takového mnozí chystají. Jsem ateistickým kmotrem osmnáctiletého Maxe. Max za rok maturuje. Nedávno mi říkal, že po střední nepůjde hned na vysokou, protože mu to vlast nedovolí. Ptám se ho, Maxi, co to povídáš?

A co odpověděl?

Řekl mi, že když začne studium na vysoké škole, tak se může stát něco hrozného a on nebude připraven k obraně vlasti. Proto půjde na půl roku na státní kurz civilní obrany, který organizuje ministerstvo obrany. Chystá se na nějakou válku. A takových lidí je v dnešním Polsku spousta. Já sám nejsem typický Polák. Píšu polsky, vydal jsem tři díly antologie polské reportáže dvacátého století a to je můj patriotický čin. Udělal jsem něco pro polskou kulturu. Ale tahle zaťatost není moje, nejsem konfrontační typ člověka a nemám rád, když lidi vytočí nějaký detail. Vždy říkám – však co z toho, že lžička leží vedle kávy takhle a ne jinak, přece se nic neděje. Osvětim je daleko od Varšavy v prostoru i čase. To byl problém. Ale ne lžička.

Pro vaše knížky je typické, že jen málokdy řeknete přímo, co si myslíte. I nová knížka Projekt: pravda začíná tím, že mluvíte především o druhých, postupně ale názory začnete říkat.

Odvaha říct svůj názor pramení trochu z toho, že cyklus textů Projekt: pravda v Polsku získal obrovskou popularitu. Napsal jsem přitom něco, co není až tak zvláštní. Malé pravdy různých lidí. Mnozí mi hned říkali, že je to děsně zajímavé a že je skvělé, že ty texty píšu. Když tak lidé reagovali na pravdy druhých, které jsem oslovoval náhodně v obchodě, v hospodě nebo ve vlaku, tak jsem si řekl, že můžu třeba prozradit i něco, co cítím já sám. A to mě nějak osmělilo. Poslední dobou jsem si všiml, že mě lidé poslouchají. Občas mě to pobaví. Je mi padesát, ale většinu času se cítím na šestadvacet. Nemyslel jsem si, že už jsem dost starý na to, abych mohl říkat své pravdy.

Ale vaším záměrem přece jen není sdělovat hlavně vlastní pravdy…

Jednou jsem byl v jídelně a nějaký pán tam měl v ruce mou novou knížku. Ptal jsem se ho, jak je možné, že se náhodou potkáme a on má u sebe mou knihu. Řekl mi, že nejde o náhodu, četl ji prý už potřetí. Řekl jsem mu, že je asi tak trochu úchyl. Odpověděl, že tahle knížka je pro něj velice důležitá. Už si prý koupil velký rám a chce si v něm na stěnu pověsit jednu větu z knížky. Ta věta je má, ne někoho jiného. Je to věta: „Všichni jsme tu jeden pro druhého jen načas…“