Starosta, jemuž Vídeňáci tleskali (a jehož napadl Zeman)

Ještě, ještě – „zugabe, zugabe“ – skandovalo v květnu zaplněné náměstí před vídeňskou radnicí, jako by šlo o koncert a dav by chtěl, aby kapela dál hrála. Volání se však netýkalo žádného zpěváka, ale sociálnědemokratického vídeňského starosty Michaela Häupla, jenž po dvaceti třech letech, šesti měsících a šestnácti dnech nepřetržitého vedení města opustil svůj úřad. „Nejsem popová hvězda, tohle na mě nefunguje,“ odpověděl Häupl davu a skončil.

Odchod zavalitého muže, jehož kdysi zrzavý knír za léta zbělel, představuje konec jedné éry rakouské politiky, je však také milníkem v dějinách Vídně, která se v době Häuplova působení podstatně proměnila.

Michael Häupl končil v necelých devětašedesáti letech; když se úřadu ujímal, bylo mu pouhých pětačtyřicet. Starostou hlavního města se stal v listopadu 1994 – tehdy si Rakousko teprve zvykalo na změnu situace v Evropě, dokonce ještě ani nebylo členem Evropské unie, to přišlo až s Novým rokem 1995. A bylo to jen pět let od chvíle, kdy na nedalekých hranicích s Československem padly ostnaté dráty a zhroutila se želená opona.

Že na obou událostech, zániku sovětského bloku a rozšíření EU, Vídeň vydělala, může dnes těžko někdo zpochybnit. V roce 1994 byla Vídeň jiná než dnes. Prošla sice v sedmdesátých letech pod vedením spolkového kancléře Bruna Kreiského érou velké modernizace, dobou budování velkých veřejných projektů, jako bylo vídeňské metro, nová čtvrť pro mezinárodní instituce Vienna International Centre plná výškových budov nebo výstavba protipovodňových opatření na Dunaji, ale na Vídni jako by stále ulpíval prach ještě z časů habsburské monarchie.

Tehdy měl Häupl dvě možnosti. Buď se spokojit s tím, čeho metropole už dosáhla, a chlubit se její dávnější i modernější historií, využívat neutrálního statusu Rakouska a toho, že Vídeň je tradičním centrem diplomacie (ale i špionáže) a přitahuje návštěvníky všech zájmů i národností, anebo město zásadně změnit a připravit ho na 21. století.