Španělátko, ať Pánbůh tě chrání

Vítězové slavili, pro mnohé poražené mělo to nejhorší teprve nastat. „K dnešnímu dni, po zajetí a odzbrojení Rudé armády, dosáhly národní jednotky konečných vojenských cílů. Válka skončila,“ stálo v prohlášení španělského „generalissima“, diktátora Francisca Franca, datovaném 1. dubna 1939.

Vzpomínky na den, od něhož uplynulo osmdesát let, může dnes vyprávět jen rychle se ztenčující skupina pamětníků. Na první pohled by se mohlo zdát, že se Španělsko od té doby výrazně změnilo. Pod povrchem to však na mnoha místech vře, či alespoň doutná – a důvodem jsou právě stíny španělské občanské války.

Hrozba rozdělení země, snahy o nezávislost Katalánska, politická nesmiřitelnost, rostoucí obliba radikálních řešení, nástup stran nového typu, jakými jsou například levicové uskupení Podemos či tvrdě pravicový Vox – to jsou jen některé z jevů, jejichž původ leží právě v onom dlouhém a dodnes trvajícím období, jež Španělé nazývají transición (přechod).

Ve stejnojmenné knize popsal tuto dobu historik a sociolog Santos Juliá; v poslední kapitole příznačně dospěl až do dnešních dní. Onen přechod od diktatury k režimu standardnímu, s nímž se počítalo vlastně už od začátku povstání, jako by totiž stále nebyl u konce.

Skončila tedy válka?

Občanská válka tvoří uzlový bod španělských dějin. Proti zákonné vládě povstala 17.–18. července 1936 armáda, avšak rychlé převzetí moci se nezdařilo a přelilo se v tříleté ničení a vraždění.