Göngur. Výprava do světa islandských kovbojů

„Viktorie, vstávej, už je půl páté. Tvoje skupina za chvíli vyráží,“ budí mě Eva Lena, ležící na vedlejší matraci. Kouknu z palandy dolů na hemžící se postavy, a nemám tušení, kdo z nich patří do mé skupiny, a co bych vlastně měla dělat.

Balím si věci do kožené brašny, která se připíná k sedlu, a snažím se do sebe nacpat aspoň kousek chleba s lososem. Na celý den budu mít totiž jen kus sušené ryby a tabulku čokolády, protože víc jídla se do zavazadla s náhradním oblečením a nářadím na okování nevejde.

Pak ještě hodinu zmateně pobíhám mezi interiérem primitivní dřevěné boudy a venkovní mlhou ve snaze nenechat si ujet svou skupinu a zjistit víc o tom, co se vlastně bude dít. Na moje otázky ale nikdo neumí odpovědět jinak, než „nevím.“

Zkouška dospělosti

Včera jsme se několik hodin kodrcali terénním autobusem do vnitrozemí ostrova, teď tři dny pojedeme na koních zpět. Každé září nahánějí místní farmáři odnepaměti stáda svých ovcí z oblastí, kde se celé léto bez dozoru pásly, zase domů. V islandštině se tomu říká göngur, a první taková výprava v životě je považována za zkoušku dospělosti a udatnosti. Já jsem tuplovaný zelenáč, protože jsem cizinka a v očích svých kumpánů zhýčkaná měšťačka. Navíc ovládám z islandštiny jen pár základních frází.

Chvíli po rozednění se dozvídáme, že musíme počkat, až opadne mlha. Jsem ráda, že nemusím hned do nečasu, který panuje venku, a soukám do sebe další krajíc s lososem. Neumím si přesně představit, co mě čeká, a mám strach, jak to budu zvládat. Celé léto jsem od okolních farmářů slýchala, že göngur není pro takové cácorky jako jsem já, a ať nepočítám s tím, že by mě s sebou vzali. I když vím, že žádná cácorka nejsem, a poctivě jsem jízdu na koni trénovala, přeci jen se bojím, abych nebyla výpravě přítěží.

Dvacetikilometrová linie