Nedostatek míst ve školách: Stát zaspal 15 let a odnesou to děti

Nebudu si půjčovat cizí zkušenosti a rovnou sáhnu do vlastní rodiny. Syn, ročník 2011, je narozený na jaře. Na jaře jsou také zápisy do školek. Už když mu byly tři roky, po sídlišti, na kterém bydlíme, se vědělo, že školky „tříleťáky“ neberou: jsou totiž plné dětí o rok nebo o dva starších. Matky si o tom povídaly na pískovištích, k zápisu do školky jsme tedy šli s tím, že to asi nedopadne. A podle očekávání to také nedopadlo.

Syn nicméně kolektiv potřeboval, zapsala jsem ho proto do školky soukromé. Tehdy jen na dva dny v týdnu – jinak bych všechno, co jsem si tehdy zvládla přivydělat, dala za školku. V tu chvíli jsme to ovšem ještě jako výpadek nevnímali. Říkali jsme si doma, že kluk je ještě malý a že kombinace kolektivu a pobytu doma ve třech letech vlastně nevadí. Kdyby ale stejná situace trvala i dál, asi už by nám to vadilo víc. Pak už by mu vypadl docela velký kus možnosti socializovat se a zapadnout do kolektivu. Dospěli jsme také k závěru, že kdo na soukromou školku nevydělává, má smůlu.

O rok později už zápis dopadl dobře, syna přijali i ve státní školce, my se nicméně dobrovolně rozhodli zůstat v soukromé. Na pískovištích si nicméně matky o plných školkách povídaly dál. A ne zbytečně. O dva roky později s mladší dcerou byla sice situace o něco lepší, ale i tak to pořád u tříletých dětí byla „bojovka“. A není bez zajímavosti, že v některých částech Prahy si o přeplněných školkách povídají matky na pískovištích stále.

Stres a panika

Další krizová situace přišla před nástupem synka do první třídy. V kolektivu mu to moc nešlo, prostě nebyl dítě, které zapadá do škatulek a jde s davem. I proto nám pedagogicko-psychologická poradna doporučila nedávat ho do spádové školy u našeho bydliště, která by jinak byla povinná ho přijmout. Prý to tam s dětmi, které nejdou s davem, moc neumějí: bylo by lepší, aby chodil někam, kde to zvládnou líp.

Obešla jsem všechny základky v okolí. Někde byli vstřícnější, někde méně, jednu věc ale všichni opakovali úplně stejně – jsme plní, musíme vzít naše spádové děti a pak teprve můžeme vzít někoho odjinud. Nemůžeme vám zaručit, že na vás zbude místo. A to i přesto, že zrovna v našem okolí skoro každá škola přistavuje nejrůznější pavilonky, nástavby na střechy nebo celé nové trakty s učebnami.