Pavla Horáková: Život je škoda nevykrást

Co jste dělala včera ve 22:23?

Četla jsem jednu z knih přihlášených do soutěže o Cenu Jiřího Ortena, v níž jsem letos porotkyní. Když jsem se podívala na telefon na nočním stolku, právě ukazoval 22:23.

Připomeňme, že kdykoliv se hrdinka vašeho románu Teorie podivnosti letmo podívá na hodinky, je na nich také vždycky čas 22:23…

Tohle divné číslo se mi zjevuje třicet let každý den. Čekám, až přijdu na to, co to znamená.

Znervózňuje vás to?

Ne. Všechna znamení jsou dobrá a všechno přijde v pravý čas. Tohle pozitivní nastavení jsem dřív u lidí nesnášela, ale pak jsem přišla na to, že to funguje. Přestala jsem se věcem bránit. Rozhodujeme se na základě emocí, i když zpětně se to snažíme racionalizovat. Není dobré se emocím bránit. Když nám něco nesedí, něco to znamená. Spoléhám na to, že všechno dopadne, jak má. To bývají ta nejlepší řešení všech velkých dilemat.

Vám to takhle v životě funguje?

Ano, stále častěji. Čím více jsem se poddala myšlence, že nebudu věci manipulovat svojí vůlí, tím více se dějí přirozeně, samy. Nejsou to žádné velké zázraky. Přeju si třeba najít místo na zaparkování, a ono se objeví. Ale člověk nesmí něco chtít až moc. Když budeme tlačit na pilu, tak řízení osudu zkazíme. Najít tu správnou hranici, to je úkol na celý život.

Román Teorie podivnosti, za nějž jste nominována na cenu Magnesia Litera, je plný zvláštních náhod a souvislostí. Vycházejí z vašeho života?

Život je škoda nevykrást. Já jsem podobně jako maminka hrdinky Ady léta pracovala v anglické redakci Českého rozhlasu. Měla jsem na starosti redakční poštu, takže ty dopisy v románu jsou autentické, stejně jako mravenci v rychlovarné konvici a skalní byt. A stejně autentické jsou i prapodivné události ze Šumperska. Třeba, že neznámý vandal na fasádu sportovního centra rozmazal mražené borůvky. Nebo, že se pod rouškou tmy někdo vloupal do rodinného domu a ukradl z něj jelení parohy. V redakci mi takové zprávy vyskakovaly na obrazovce počítače, stačilo udělat CTRL+C a CTRL+V a házet to do separátního dokumentu, nasbírala jsem toho asi sto stran. Nejdřív jsem nevěděla, co s tím, pak jsem si vymyslela hrdinku vědkyni, které se všechny tyhle podklady budou hodit pro její výzkum.

Byla jste se někdy na Šumpersku podívat?