King Skate oslavuje pohyb a svobodu

Jak natočit výpověď lidí, kteří v osmdesátých letech stáli u zrodu skejťácké komunity? Autor námětu a režisér Šimon Šafránek se rozhodl pro adrenalinovou jízdu nadupanou rockovými songy. Výsledkem je dokument, který vám vezme dech a nažene husí kůži – takových u nás moc k vidění není.

King Skate má několik vrstev a každý si může vybrat tu, která ho zasáhne nejvýrazněji. Zaprvé jde o strhující portrét lidí, kteří chtěli na zhusta podomácku vyrobených „prkýnkách“ ujet dusivému a v té době už notně zahnívajícími režimu. Film nabízí i detailně přesné vykreslení toho, jak v tehdejším Československu fungovaly různé subkultury. A v neposlední řadě před námi defilují cenné archívní záběry, nad nimiž budou žasnout nejen pamětníci. Tušili jste například, že jednou z nejvýraznějších skejťáckých osobností byl syn světoznámého režiséra Petr Forman?

Dokument King Skate působí lehce, svižně a spontánně – jako kdyby byl výsledkem šťastné souhry náhod, což do velké míry také je. Na počátku stála knížka Prkýnka na maso jsme uřízli autorů Martiny Overstreet a Michala Nanoru. Šimon Šafránek si ji šel vypůjčit do knihovny, prý jen tak. Možná podvědomě tušil, že se na jejích stránkách skrývají příběhy, které čekají, až je někdo odvypráví filmovou řečí.

„Bylo to tam hned. Slova mi vyskakovala do očí, křičela neobvyklým zaujetím, vášní a láskou. A potom ty fotky! Archivní momentky, co vibrují i po letech pohybem,“ líčí Šafránek v propagačním materiálu k filmu. Ač sám na skejtu dle vlastních slov stál jen několikrát a nikdy nebyl členem žádné podobné party, pustil se do práce. Probral se zhruba pětadvaceti hodinami archivních záběrů, které skejťáci natáčeli většinou na 8mm film. Vesměs šlo o raritní materiál, který od doby jeho vzniku nikdo neviděl.

Legendy bez patosu

Šimon Šafránek nás tak od první chvíle zavalí ostrými střihy, v nichž se ty nejdynamičtější momenty střídají s dnešními výpověďmi hlavních aktérů. Ty pozvolna zapadají do kontextu a vytvářejí bez jakéhokoliv patosu komplexní obraz jejich posedlosti. Před kamerou defilují osobnosti, které bychom mohli brát jako svého druhu legendy, ale ani jedna z nich se nesníží k prázdnému žvanění nebo zdůrazňování vlastní důležitosti.