Bizarní D‘…

Zbožňuji cizí pocity. Vzdálené tragédie. Umím zachytit toužebný pohled, nejistotu, očekávání, krutou naději, trvání vteřiny. Jsem velice zle placený korektor… podplacený, jak říkávám v soukromé stolní společnosti, kam občas docházejí i takoví velikáni jako pan Hrabal. Z nedomrlých rukopisů mladých romanopisců odstraňuji trpné rody. Bylo mi sděleno, že tak činím s přehledem. Vycítím, kdy se autorovo myšlení svažuje k neodolatelnému nutkání trpět, stáhnout se do pohodlí nezodpovědného lyrismu. Zůstávám skryt před veřejností. Z útržků hovorů si jako hráč prostorového šachu dokážu vyvolat nekonečné peripetie dějů. Vycházím do noci jako lovec neuskutečněných snů. Neumím je zachytit, ale beze mne by zanikly v lomozu skutečnosti. Rozpřáhnu náruč pod padajícím sebevrahem, který na mě z hlubiny noci volá. Jsem správce nevědomí národa. Potkávám pootevřená ústa oken, uzamčená rámy osudů. Naslouchám nezištně. Vzrušuje mě čekání. Prožívám bizarní trysk událostí.

První ranní paprsky olízly líně prezidentské křídlo hradu. Jako by sám bůh káravě pozvedl obočí, slunce vyšší moci vystříklo nemilosrdně a neodvolatelně. Otočil jsem se a stál tváří v tvář… D’Artagnanovi. Hleděl přímo na mne, propichoval mě svým jasným pohledem, paprsky prozření, známými ze svatých obrázků. V ranním mrazu se temně leskla opálená hruď, kontrastující s bílou rozhalenou košilí, ozdobenou krajkami a fiží. Levou rukou si ležérně podpíral lehce prohnutý bok. Vysoké boty s ostruhami se vyjímaly na pozadí jiskřivého sněhu se soutěživostí známou z módních přehlídek. Vlasy, umně sčesané z čela, svedené bezděčně těkajícími prsty do několika andělsky ledabylých lokýnek, voněly neslýchaně aromatickou pomádou. Blázen, blesklo mi hlavou. Falešný anděl, smavý ďábel, shozený z nejvyšších sfér pekla, kde se protínají síly dobra a zla v jemně zakalené emulzi. Náměstí bylo liduprázdné. Stáli jsme proti sobě – já, člověk na nic, a on, můj posel, pomocník i vykonavatel, trestající anděl, kterého tak toužebně vyhlížejí pomatení zvěstovatelé.

– Prepáčte, práve som došiel, a len sa chcem spýtať: kde sú tu tie súboje? – Pohrával si s vykládanou rukojetí kordu. Blázen, blesklo mi hlavou. Falešný anděl, shozený z nejvyšších sfér pekla, kde se protínají síly dobra a zla. Vysoké se stýká s nízkým, protivy se doplňují, co je nahoře, je i dole. Prezidentská vlajka vlála zplihle nad ospalým městem. Drsné kroky hradní stráže tlumil sníh. Stál v pozoru, kordem vzdával čest pochodující jednotce. Ticho bylo těhotné nesnesitelným pomyšlením, že někdo z nás dvou poruší posvátnost chvíle. Ach, Kristus měl po ruce tucet učedníků, kdo ale vydá svědectví o mém setkání? (Až do stadia korektur jej budu dále označovat jen monosylabickým D’.) Pohledem směřoval kamsi nad střechy prezidentského paláce. Začínajú nové evangélia, prohodil zavřenými ústy. Mám vyhraněný cit pro bezprostřední ohrožení. Uhranul mě pohledem, neklamně ponořen ve své zvěsti o konci věku nevinnosti.

– Bol som oslovený. Došlo mi vyrozumenie. –

Trpný rod! Profesionální úchylka korektora. Bůh ví, co by se stalo, kdybych opravdu promluvil. Hučelo mi v uších, stál jsem jako přikovaný ke skále, Prométheus prokluzující v marasmu svých vlastních jater. D’ četl mé myšlenky, ukrajoval si z mé nejistoty, vášnivě ji polykal. Anděl nepravosti, blesklo mi hlavou. S frankofonní lehkostí přivoněl ke krajkovému kapesníčku. Jelenicová rukavice skrývala okousané nehty, jež nesly stopy úporného drhnutí drsným kartáčem. Myslí asi občasná šermířská vystoupení na dvoře Vojenského muzea. Vídal jsem v létě rodiny s dětmi tísnící se v bezpečné vzdálenosti od teatrálně hekajících členů svazarmovských šermířů. Hráli si na čest a chrabrost zašlých věků. V naivní choreografii boje všech proti všem kurážná markytánka odrážela plnými korbely smyslně vyčkávavé údery mušketýrů. Jejich chropot znásobily uzavřené stěny muzejního dvora. Umírající šermíři nahlíželi pod sukně přihlížejícím dámám, jež s rozkoší otevíraly pootevřená dvířka rozkoše.