Červenec

Vpravo i vlevo nehnutě zrají klasy ječmene. Mezi nimi čpí nasládle do nosu proud rozteklého asfaltu. Nad ním miráže zrcadýlek. Tenká vrstva horkého vzduchu ohýbá světlo vzhůru, blablabla, vzpomene si Míla na hodinu fyziky, záblesk křídel ledňáčka dole u řeky vypadá podobně. Po silnici kolem ní projede autocisterna plná tekuté asfaltové směsi a teplota vzduchu ještě o něco poskočí. Míla čapne za ruku Jendu, který se letargicky vleče po silnici s plovacím kruhem kolem pasu, počkají, dokud náklaďák neprojede kolem nich.

„Už jen tady ten kousek do kopečka a jsme doma,“ řekne Míla.

Jenda ani nezvedne hlavu. Dobře ví, že je nad kopečkem čeká ještě kilometr po rozpáleném asfaltu. Jeho nafukovací kruh má hlavu koníka, sám si ho v hračkářství vybral, ale teď má chuť koníkovi prokousnout hrdlo. Nohy má těžké jako kyblíky s kamením.

„Koupím ti v Jednotě nanuka, jo?“

Jenda se zalyká horkým vzduchem, nemá sílu sestře říct, ať si toho pitomýho nanuka strčí někam, a tak přikývne. Hlavu má skloněnou, trochu vyčerpáním a taky proto, že celou cestu od řeky počítá rozježděné a vysušené žáby a hady na asfaltu.