Marta je mrzutá

Marta je mrzutá. Říká, že mi nechce s těma blbostma pomáhat, že má práci na zahradě a je z toho ze všeho nervózní. Že musí okopat brambory, jestli tedy nevím o někom, kdo by to udělal za ni. Ona že když se rozhlídne, tak nikoho takovýho nevidí. Že úplně stačí, že si musí dělat starosti se suchem. Když bude pořád takhle, budou brambory jak korálky, o cibuli a česneku ani nemluvě. Studna mele z posledního, voda se do ní natahuje jen čůrkem. A já po ní chci zas tyhle kraviny, na který se stejně nikdo nekouká. Jestli se těch filmečků najím, až za měsíc nebude co do huby?

A přitom ji to zkraje tak bavilo. Sama má v sobě spoustu nevybouřený potřeby tvořit. Ty její háčkovaný postavičky, co po večerech roky vyrábí; uháčkovala už několik betlémů, všechny sochy na Karlově mostě i poslední českou vládu, včetně všech odpravených ministrů i těch, co je nahradili. Má uháčkovanýho Quentina Tarantina i Mao Ce-tunga, Lídu Baarovou i s Goebbelsem. A tyhlety postavičky jsme používali na různý výukový videa, jak přežít.

Když zavřeli obchody, natočili jsme, jak Jirka Bartoška řečenej Barťák předváděl, jak si vyrobit luk a šípy. Marta stála u mikrofonu a snažila se napodobit ten Barťákův sametově posazenej hlas a nedbalou dikci, když říkala „… abyste zjistili správnou délku lučiště, položte si pravou ruku na pravý bok a levou paži natáhněte co nejdále. Vzdálenost mezi těmito body je správná délka lučiště.“

Museli jsme to nahrávat asi napětkrát, jak se u toho Marta smála. Nevadilo mi to, mám rád, když se směje, chystal jsem si zatím animaci Barťáka z bavlnky a jak rozpažuje a neustále zavazuje o ten svůj orlí nos, a Marta se smála jak protržená. Nebylo kam spěchat, práci jsme teď neměli ani jeden a ovce se o sebe postaraj samy. I kdyby z toho nebylo nic jinýho, vidět Martu se smát mi úplně stačí. Směje se takovým hrdelním smíchem, je to trochu, jako když rodí kráva, jde to snad z hloubky země.

První video se šířilo jako oheň, najednou jsme měli stovky fanoušků, který chtěli víc. Další video byl distanční fotbalový mač, dvacet dva různých hráčů ve svých obývácích hrálo zápas, ve kterém šlo o všechno. Z fotbalistů jsem ale měl jen Panenku a Maradonu, tak jsem musel soupisku doplnit svatým Václavem, Goebbelsem a dalšíma. Marta v sobě nedokázala najít ten pravej zápal, tak jsem si to musel odkomentovat sám. To už jsem v komentářích dostal naloženo, „jak to komentuješ, ty vemeno, viděls někdy vůbec pořádnej fotbal?“ a tak, docela jsme se tomu s Martou nasmáli.