1 600 dnů radosti

I skvělá zpráva může napřed vypadat jako pěkná otrava. Zvoní mi telefon, ozve se anglický hlas. To bude zase ta blbá nabídka investic, bručím.

Preventivně jsem protivný: „Co chcete?“

„Promiňte, ráda bych vám řekla, že jste nominován na Sony World Photography Awards.“ A sakra. Sypu ze sebe omluvy. O té soutěži se říká, že je fotografickou obdobou filmových Oscarů… Bože, to je splněný sen! uvědomuji si.

Vyrazil jsem za ním před pár lety – sanitkou. Táhlo mi na padesát a rychlá modře blikala do půlnoční tmy. Ležel jsem uvnitř a svírala mě hrůza, že to je Konec.

Naštěstí nebyl. Moje tělo mi jen řeklo, že už toho bylo dost. Všech těch nervů a napětí za roky, co jsem byl novinář, šéfeditor a na čas i zástupce šéfredaktora ve velkém deníku.

Vždycky jsem měl rád zprávy, stresy z uzávěrek i báječný pocit úlevy, když člověk zvládne skoro nemožné. Jenže už před tou půlnoční projížďkou jsem cítil, že původní radost někam mizí. Stýskalo se mi po focení, kterým jsem v novinách začínal. Nikdy jsem ho nepřestal milovat.

Chceš zas naplno fotit, tak na co čekáš? – došlo mi. Udělat první krok bylo těžké, pak už to byla jen radost. Po osmi stech dnech přišlo vítězství na Czech Press Photo. O rok později přibylo druhé místo. A teď, po 1 600 dnech, tahle paráda.

Plnit si sny je fajn. A není na to pozdě, kluci a holky kolem padesátky.