Poláček v Africe: Poslední stop a s pánem Bohem, nejspíš umírám

22. prosince 2017

Na nemocničním lůžku v Rabatu.
Tomáš Poláček

Přesně vím, kdy to začalo, bylo devátého prosince večer. Chvíli poté, co jsem přijel v kamionu plném velbloudů přes celou Mauritánii do hlavního města Nouakchott. Najednou jsem se poprvé za celou cestu přes Afriku sesypal, ztratil skoro všechnu sílu, ucítil bolest. Lekl jsem se, že domů nedojedu.

Celý svět stopem jsem dokázal objet mimo jiné díky tomu, že jsem odmalička zdravý – na nic netrpím, nic mi nebývá, můžu například sníst cokoli a nebolí mě břicho, zásadně neberu žádné prášky, v životě jsem ještě nepotřeboval nemocnici. A teď najednou v Mauritánii (příjemné, bezpečné a neškodně působící zemi) taková slabost, že skoro nemůžu chodit.

Ale dobře, tentokrát se z toho ještě vyspím. V noci se vypotím a ráno je mi dobře, jedu dál, pouští na sever.

O tři dny později se potíže vracejí v Západní Sahaře. Ke slabosti, zimnici a horečce se přidává blouznění. Hrozná noc! Druhý den nemůžu stopovat – ležím v zimní bundě na pláži a nechávám slunce, ať vyžene tu „chřipku“, jak svojí chorobě říkám.

Trochu síly naberu, ale opravdu jen trochu.

Nějak už si nejsem jistý, jestli s „chřipkou“ můžu dojet zimní Evropou až do Prahy.