Jizvy, úpal, checkpointy: Stačí, já chci domů!

Bylo to před pár dny v přístavu jménem Kribi na jihu Kamerunu, což je mimochodem ideální místo pro každého, kdo by chtěl poznat tropickou Afriku a zažít tam trochu dobrodružství, ale zároveň si odpočinout.

Kribi je město, ve kterém funguje elektřina, tím pádem i ledničky (ano, správně, piju studené pivo, je to zázrak!), u oceánu stojí hotýlky, ale o kilometr dál už najdete klasicky špinavý trh a po dalším kilometru začíná rozkvetlý prales.

Kdyby bylo po mém, zajel bych si do pralesa třeba na dva dny, ale pak se rychle vrátil na plážové lehátko, protože ono se tu dokonce dá i koupat – voda má třiadvacet stupňů, vlny nanejvýš metr. A když vám číšník přinese talíř plný krevet za cenu českého smažáku, nic moc dalšího vám už nechybí…

Dalo by se říct, že teď a tady, v Kribi, se mám dobře, kdyby mě teda všechno tak nebolelo. Třeba tahle jizva, drbu se na pravém lokti, odkud ji vlastně mám?

Vím – z Demokratické republiky Kongo. Z toho kamionu, na jehož korbě jsem se vezl s totálně nalitým vojákem, který měl přes rameno samopal, v jedné ruce vodku, ve druhé kukuřičný klas nacpaný půl kilem marihuany, na rameni nášivku s čínským nápisem („Jsem sice Konžan,“ snažil se mi to vysvětlit, „ale patřím k čínskému komandu“ – mě v Africe vůbec nic nepřekvapuje), a až když v jakési vesnici z kamionu vystupoval, tak jsem si všiml, že má taky proutěnou ošatku a v ní dvě slepice se dvěma králíky pěkně pohromadě, tělo na tělo.