Poláček v Africe: Kongo, to je jedna hrůza za druhou

Několikrát jsem chtěl začít tento článek slovy o tom, jak je Demokratická republika Kongo zlá, ale vždycky jsem to pak smazal a hledám vhodnější termín.

Mám to. Kongo je smutné.

Zdejší lidi jsou… A znovu škrtám slovo „zlí“ – jsou smutní.

Každopádně se tu vůbec necítím dobře.

V posledním čtvrtstoletí jsem projel větší část planety, často jsem byl i ve velmi chudých zemích, ale Kongo je pro mě zcela nová zkušenost, kterou si propříště rád odpustím.

Je to překrásná země – panenský prales, všude nekonečná zeleň, palmy, banánovníky, divoké řeky, ale vší té nádhery vůkol si všimnu jenom občas. Musím se k tomu nutit, mám totiž deset jiných starostí zároveň.

Jsem tu deset dnů a spoustu věcí se učím. Tak například: voják nebo policajt si bude hledat jakoukoli záminku k tomu, aby mě obral, tohle začalo už těsně za hranicemi. Vyfotil jsem si tržiště a najednou se vynořili policajti, dostrkali mě do své chatrče, řekli si o padesát dolarů („Nemáte povolení k focení“), a když jsem se jim vysmál, namířili na mě samopal. Úsměv ztuhl, začaly nervy.

„Ale já přece nefotil vás, jenom trh!“

„Na tvojí fotce je chatrč, ve které sedáváme. Padesát dolarů!“

Naučil jsem se, že se tyhle ceny dají usmlouvat, ale trvá to nejmíň hodinu a nepřipomíná to veselé smlouvání na arabském trhu – oni na váš nenávistně řvou. Nevíte, jestli jim nerupne v bedně a nevystřelí. Tihle nevystřelili, nakonec stačilo dolarů jen patnáct, ale nervy mi to zmuchlalo natolik, že jsem možná měl dát rovnou padesát a vypadnout.

Tahle země není pro auta

Podle mapy jsem na té největší komunikaci v Kongu, je to národní silnice číslo jedna z Lubumbashi do Kinshasy. Jenomže mapa lže.

Není to silnice, ale jílové koryto.

Přes Kongo vůbec nemůžou jezdit osobní auta nebo třeba autobusy, po pár kilometrech by jejich cesta skončila tragicky.

Zvládnou to silné kamiony, ale jen některé a stěží.

Cesta bývá často zatopená nebo jsou v ní dvoumetrové díry, přes které se projet nedá. Proto kamiony musí hledat a vyrábět cesty nové, řidič by nikdy nemohl jet sám. Má proto s sebou alespoň tři pomocníky vyzbrojené rýči, krumpáči a mačetami, kteří visí na korbě, a když se blíží rizikové místo, seskočí na zem a nejprve kontrolují terén – vstoupí například do louže, a pokud mají vodu jenom ke kolenům, navigují řidiče: „Tohle se projet ještě dá!“ Když je vody nad kolena, začnou se prosekávat džunglí a několik hodin vymýšlejí objížďky.

Uprostřed toho jsem já, člověk absolutně nepřipravený na takovou situaci. Občas ujedeme padesát kilometrů denně, jindy jenom třicet. Nemám například vodu, ale i když jsou v okolí chýše, nikdo mi žádné pití nenabídne. Ještě jsem nezažil Konžana, který by cokoli nabídl, všichni pořád jen něco chtějí. Jasně, já bych si vodu rád koupil, ale ani to tu není možné, ve vesnicích ji nemají. Nefunguje tu samozřejmě elektřina, nejsou tu lednice. Jediné, co se občas koupit dá, je nechutná kukuřičná pálenka.

Konžané vodu podle mě skoro nepijí, a když už, tak z řeky, na což zatím nemám.

Když mám hlad, je tu další potíž. Ano, nabídnou mi třeba ptáče, které právě chytily a utloukly děti, anebo hada, ale na ptáče nemám žaludek a hada si sice nakonec dám, ale kolem mě je v tu chvíli dvacet lidí, kteří chtějí, abych se s nimi podělil. Neprosí, rozkazují. Rozdám jim většinu masa (je extrémně mastné, ale potřebuju jíst), a oni nepoděkují.

Vůbec nechápu jejich hloupost – nedošlo jim, že kdyby byli aspoň trochu milí, vyplatí se jim to, dám jim víc. Já ale opravdu nemám chuť rozdat se lidem, kteří pořád jen říkají: „Dej!“

Po těch deseti dnech už mám pocit, že kdyby se na mě někdo přátelsky usmál, tak to snad nepřežiju; v Kongu jsem zapomněl, co to je úsměv.

Všichni se tu jen neustále dohadují o peníze a já je trochu lituju, protože jsou opravdu chudí, ale zároveň si říkám, že jsou magoři, protože kdyby například utrhli ananas, naporcovali ho a prodávali za dolar, koupím si jich denně pět.

Neřkuli kdyby z něj vymačkali džus! Oni to ale neudělají. Místo toho se na mě tváří jako na debila: „Ananas máš za pět set franků (asi osm korun – pozn. red.), blbečku, nakrájení za dalších pět set, a dej si jenom jeden plátek, zbytek tvýho ananasu patří nám. Nazdar!“

Stovky obnažených bradavek

Samotné cestování se dá jenom těžko popsat tak, aby český čtenář uvěřil.

Často jsem v korbě namačkaný se třiceti dalšími lidmi a mnoha slepicemi. Všechny přítomné ženy se buď snaží neporodit přímo v autě, anebo neustále kojí, v životě jsem neviděl tolik bradavek jako v Kongu.

Slepice po pár dnech příšerně smrdí, takže raději vyšplhám na střechu korby, kde to ovšem hází jako na horské dráze, a já pouťové atrakce nikdy neměl rád.

Auto se naklání, často skoro padá, já se čtyři a půl metru nad zemí křečovitě držím špinavých popruhů.

Slunce žhne. I když dávám pozor, často mě uhodí větev do čela.

Každých dvacet kilometrů je závora nebo bariéra z klád a kamení, čili checkpoint, a tam to silně připomíná filmy o esesácích: do auta naběhnou tři osmnáctiletí ozbrojenci, šíleně seřvou nás chlapy, ale i těhotné ženy, všem zabaví průkazy totožnosti a nevrátí je, dokud nedáme úplatek.

Konžané často peníze nemají, to pak musí odevzdat například boty. Měl jsem vedle sebe jednoho kluka, co mluvil anglicky – ten už neměl boty, tak ho zmlátili, a co se dělo dál, nevím, do kamionu se nevrátil.

Říkám, že to byl kluk, slovo kamarád bych nepoužil ani náhodou. Tady není nikdo kamarád, i když se bude hodiny a hodiny tvářit, že je. Ne. Nakonec se ukáže, že chce peníze.

Věřit se samozřejmě nedá ani řidičům. Zpočátku tvrdí, že jedete zadarmo, nebo za směšnou cenu, ale postupem času částku zvyšují a zase se musíte hádat.

Řidiči navíc vždycky mluví optimisticky: „Těch sto kilometrů do města zvládneme do zítřka.“ Nesmysl, nikdy to neplatilo. Avizované dva dny tady v praxi znamenají dvojnásobek.

Nesmím se na nic těšit, nesmím se radovat. I když už mi do města, kde se snad najím a napiju, zbývá jenom třicet kilometrů, může to znamenat celý den. Určitě ještě několikrát zapadneme. Určitě nás ještě dvakrát přepadnou policajti, vždycky to je aspoň na hodinu a vždycky je to plné řevu…

… Tenhle text píšu v neděli a je otázka, kdy ho odešlu, protože tu samozřejmě není internet. Ani ve městech nejde elektřina, slovo sprcha nejspíš nikdo nezdá.

Zato se tu teď přeřvává snad deset bohoslužeb jenom v mojí ulici, jde o všemožné křesťanské sekty a církve. Vůbec to nechápu.

Všichni tu jsou fanatičtí křesťané (plus pár muslimů, kteří se chovají stejně), ale nikdo jim neřekl o lásce k bližnímu. Kdybych umíral a neměl peníze, nikdo z místních mi nepomůže, jsem si tím už jistý.

Pořád ale nedokážu napsat, že jsou ti lidé zlí.

Jsou strašně smutní. Nemají jiný smysl života, než je shánění peněz.

I já jsem smutný, celé to je smutné.

Doufám, že na světě horší země neexistuje.

A kdyby snad jo, že se do ní nikdy omylem nezatoulám.

Velkou reportáž Tomáše Poláčka – napsanou za jednu noc pod dohledem ozbrojených obyvatel temné vesnice bez elektřiny uprostřed Konga – si můžete přečíst v listopadovém tištěném vydání magazínu Reportér nebo na webu zde.