Uslyšel jsem hlas a nohy se podlomily
13. listopadu 2016
Reportér 11/2016 · Číslo 27
foto Miroslav Nebeský
Onoho říjnového odpoledne se mu svíral hlas. „Je to nejdrastičtější rozhovor, jaký jsem kdy komu poskytl,“ řekne později a vůbec si nebude jistý, jestli udělal dobře. Ale stalo se. Vyrazili jsme s Josefem Formánkem na Milešovku a on vyprávěl, jak se mu v posledním roce zašmodrchal život.
Ze všech českých spisovatelů má Josef Formánek nejraději Otu Pavla, který se zapsal do dějin nejen nádhernými knihami, ale taky tragickými činy – roku 1964 zapálil statek nad Innsbruckem, neboť chtěl zničit ďábla.
Josef Formánek kdysi dostal pero, kterým Ota Pavel psával, a když na něj před rokem promluvil Bůh, pero zahodil do škarpy. Nic sice nezapálil, ale činy, které prováděl, jsou jenom stěží pochopitelné.
Pitky na rozjezd
Ten příběh se těžko vypráví, poslouchá i píše, ale začněme třeba tam, kde začíná pro mě – před lovosickým vlakovým nádražím, kam přijíždí Josef Formánek ve starém Saabu: „Nejlepší bude,“ zdraví, „když si všechno řekneme při výšlapu na moji milovanou Milešovku.“
V chalupě na jejím úpatí žije.
Když vedl v devadesátých letech časopis Koktejl, býval ještě městským člověkem – a vlastně někým úplně jiným než dnes. Příšerně pil. „Dokázal jsem propít půl milionu za rok,“ přiznává zbytečně, protože tohle vím. Před třemi lety v léčebně přestal, ale dnes jsme se sešli kvůli událostem, o nichž zatím vědí pouze jeho nejbližší a o kterých se něco dozvědí čtenáři románu Dvě slova jako klíč.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
