Logo

David Švehlík: Bratře vlku, to je tak nádherný!

Post Image

David Švehlík: Bratře vlku, to je tak nádherný!

Play icon
30 minut

foto Tomáš Třeštík

Na rozhovor kývne zřídkakdy, dodnes mě zdvořile odmítal. Nakonec jsem Davida Švehlíka přemluvil, ale přijíždím s tím, že bude přesně takový: zdvořilý. Milý. Jenomže zároveň i odměřený. A pletu se, potkávám vypravěče. Možná pomohlo, že je červnový podvečer, sedíme na zahrádce u jeho oblíbené kavárny Savoy, před chvílí vyhrála tenistka Karolína Muchová semifinále v Paříži, a Davida nejspíš baví i ústřední téma našeho povídání: cesty. Při natáčení filmu Dvě slova jako klíč se dostal do pralesa na ostrově Siberut.

Jaký opravdu silný zážitek z dětství se vám hned teď vybaví?

Končí rok 1980, je mi osm, s tátou jdeme na Davis Cup do Sportovní haly. Když vstoupíme dovnitř, vzrušením se rozklepu a nejsem schopný mluvit – za chvíli uvidím hrát Lendla se Šmídem… To byl ten rok, kdy naši Davis Cup vyhráli.

Já se vždycky takhle v červnu nemohl dočkat Wimbledonu, protože televize důležité zápasy přenášela.

Přesně: Björn Borg, Connors, McEnroe, nádhera. A než ty zápasy začaly, pinkal jsem sám se sebou o zeď u naší garáže nebo přímo doma o stěnu pokoje – sousedi občas zazvonili s prosbou, jestli by to bušení nešlo trochu omezit, a já je chápal, ale zároveň to byla příliš velká vášeň.

Jaké další jste měl vášně?

Dobrodružné knížky. Cestopisy. Heinrich Schliemann objevuje Tróju, Richard Halliburton přespává na pyramidě – to bylo tak poutavý! A Karel Čapek, třeba jeho Cesta na sever. Plasticky popisuje skandinávské fjordy, a ještě si to doprovází malůvkama; to jsem obdivoval… Nebo můj tatínek měl doma knihu od Adolfa Hoffmeistera o Egyptě a o Suezském průplavu, dodnes to mám všechno v živé paměti.

Co pro vás bylo víc – literatura, nebo tenis?

Nejdřív tenis. Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se z Liberce do pražských Košíř, kde jsou krásné prvorepublikové kurty. Nedávno jsem zkusil, jestli to podobně nezasáhne i našeho skoro sedmiletého Františka, ale ne, s kdovíjakou chutí se to u něj nesetkalo, což se může stát. Já tenisem žil a v deseti hrál svůj první turnaj na Dukle Praha.

Kam jste to dotáhl?

Jako starší žák asi třikrát do semifinále středočeských turnajů, ale tou dobou už začala i moje erupce čtenářská.

Vámi zmíněné knížky jsem četl taky – a vždycky u toho snil, jak se jednou podívám třeba do Terstu. Což mi připadalo naprosto vyloučené, byla osmdesátá léta.

Podpořte Reportér sdílením článku