Filozof Petříček: Vlezte mi na záda
11. ledna 2015
foto Johana Pošová
Svými studenty je milován − a nikoli proto, že nezkouší. Třiašedesátiletý profesor Miroslav Petříček, filosof s dlouhým vlasem, naprostý originál. Nebudeme se bavit ani tak o Aristotelovi, jako spíš o fotbale, počítačových střílečkách anebo detektivkách. Zapálí si marlborku a jeho první věta zní: „Ptejte se, na co chcete. Připravený jsem na všechno.“
Nestresuje vás, moudrého a sečtělého filosofa, kolik kolem sebe máte hlupáků?
Vůbec ne. Já se nejspíš dovedu vyjadřovat formou, která vypadá ušlechtile, ale myšlenky nějakého bezdomovce, který se vyjadřuje formou zdánlivě přízemní, můžou být zajímavější než ty moje.
Jak blízko máte k bezdomovcům?
Když jdu kolem pražského hlavního nádraží, tak tam se svým vzhledem nechám minimálně půl krabičky cigaret. Zjevně mě považují za sobě rovného, za což jsem rád − kdyby mě začali ignorovat, protože bych působil jako člověk, kterému si o cigaretu nemá smysl říkat, tak poznám, že je něco špatně.
Nezlobte se, ale já bych vám u toho hlaváku možná spíš cigaretu nabídl.
Nezlobím se. Chápu.
Jste nepřehlédnutelný zjev, už pro ty dlouhé vlasy… Záleží vám na tom, jak vypadáte? Je to filosofická póza?
S takovými vlasy jsem odmaturoval − v té době byla mánička něco jako nápis na čele: Vlezte mi na záda! A upřímně řečeno, mám pocit, že je to užitečné furt.
V čem?
Jak říkám. Třeba v tom, že ke mně bezdomovci mají důvěru.
Odjakživa si představuju, že jsou filozofové nepraktičtí lidé. Jak jste na tom vy?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
