Jana Kirschner: Odvrácená strana popu

Nastala ve vaší kariéře chvíle, kdy jste se cítila mizerně?

Nastala. A budete se divit kdy. Bylo to v době, kdy jsem si žila jak popová princezna, ale ve skutečnosti jsem byla psychicky unavená. Zničená.

Všechno tehdy klapalo jenom zdánlivě?

Začalo to už před patnácti lety, po mé nejúspěšnější desce V cudzom meste. Spousta lidí zavětřila šanci vydělat slušné peníze a já najednou vystupovala každý druhý den. Vzpomínám, jak jsem měla vánoční koncert a na pódiu mi začala téct krev z nosu, byla jsem úplně mimo. Bylo mi dvacet, dostávala jsem slovenské Zlaté slavíky, začínalo se dařit i v Česku, ale já toho měla dost. Tehdy jsem si například oholila hlavu, protože jsem nechtěla, aby mě někdo poznal. Všichni se mě pořád ptali na nějaký názor, ale jak může mít takhle mladý člověk názory na politiku, na emancipaci nebo na literaturu, když nic neví?

O literatuře jste toho určitě věděla dost.

Ale nevěděla. Často jsem chodila do knihkupectví a nakupovala spoustu knih, ale ani ne proto, abych si je opravdu četla, jako spíš proto, aby si lidi mysleli, že čtu – byla jsem dítě. Nedávno mě při jednom udělování cen představili jako intelektuálku, ale do háje, já nejsem intelektuálka, já dodnes tolik postrádám opravdové vzdělání! A nic si nepamatuju, takže ačkoli jsem v životě něco přečetla a něco se dozvěděla, tak jsem toho většinu už zapomněla.

Ale na druhou stranu – a tím rovnou prozradíme pointu tohoto rozhovoru – jste absolvovala vysokou školu života.

Asi jo. Mimochodem, tohle by si děti měly osvojovat ze všeho nejvíc, v Anglii se tomu říká streetwise, znalosti, které vám dá jedině život. Takové, díky kterým se nakonec přizpůsobíte jakékoli společnosti, účastníte se i diskusí o Debussym nebo o klasické literatuře, ačkoli o tom nic nevíte. Tohle v sobě mám – ale jinak se cítím nevzdělaná.

Vraťme se do doby, kdy vám bylo těch dvacet. Neměli tehdy zasáhnout rodiče nebo manažer?

Co se týče rodičů, tak vám upřímně řeknu, že si nevzpomínám, kde tenkrát byli. Měli to těžké, protože jsou z malého města a pořádně nevěděli, co se děje. V Martině jim všichni říkali: „Máte tak šikovnou holku!“ Máma se dokonce smířila s faktem, že nepůjdu na vysokou školu, měla pocit, že jsem něco dokázala, každý ji o tom ubezpečoval, ale mně bylo dvacet let a nedokázala jsem nic.

Až na ty písničky, za které jste dostávala Slavíky.