Vladimír 518. Pes, který kouše

Zažil jste někdy obrovský strach?

Napadají mě dětské strachy, ale na ty jste se asi neptal.

Naopak, zajímají mě.

My s bráchou a ještě jiní dva bráchové, kteří bydleli vedle nás v Hostivici u Prahy, jsme měli tajnou skupinu Černí panteři a dělali jsme takzvaná pekla. Což například znamenalo, že jsme kradli v obchodech čokolády, ale byli jsme schopní vykrást i sklep, a veškeré lupy jsme pak snášeli do klubovny vybudované z nedodělané sauny.

Kolik vám bylo?

Jedenáct dvanáct… Tehdy nás hodně zajímaly kaktusy, a tak jsme vyčórovali celou sbírku, asi dvě stě padesát kusů, místnímu kaktusářovi. Nosili jsme je do skrýše za bílého dne, a právě tehdy to prasklo. Zjistilo se, co jsme napáchali za poslední rok, protože my v našem hnízdě měli i kroniku, kam jsme si o všech lupech psali. Z toho byl průšvih – tehdy jsem strach zažil.

Jak to dopadlo?

Dostal jsem strašně přes prdel, zaracha na čtyři měsíce, všem jsme se museli omluvit, doma začal striktní režim. V těch letech rodiče nevěděli, jak nás s bráchou zvládat, protože jsme se hrnuli z jedný hovadiny do druhý.

Můžeme se přesunout ke strachům dospělým?

Kdovíjak fatální situace to nebyly. I takové jsem si pak prožil, ale nevím, jestli o tom chci mluvit.

Záleží na vás. Plánovali jsme upřímný rozhovor.

Vím. Ale já si možná stejně trochu pletu strach s výčitkami… Že bych se v dospělosti vyloženě bál, to se mi nevybavuje.

A ty výčitky se týkaly čeho?

Uf. Na začátek těžký téma.

Tak se k tomu vrátíme později.

Ale ne, zkusím to vysvětlit. Obecně vzato jsem šťastný člověk, který si nemusí nic moc vyčítat, až na jedinou věc – týká se to vztahu s mojí Simonou. Za posledních šestnáct let jsme prošli několika krizemi, které byly způsobeny mimo jiné i mými nevěrami. Ono je hrozné, když někoho milujete takovým způsobem, že se od něj nejste schopný odpoutat, ale zároveň mu neustále bodáte kudlu do srdce. A tohle je největší temno, na které jsem si zatím v životě sáhnul.

Nechci se do toho plést, ale umím to pochopit. Šestnáct let je hodně, a když je navíc člověk známý… Těžko neselhat.

Nejspíš to bylo nevyhnutelný. A nejde ani tak o moje postavení, o to, že občas stačí jen lusknout. Spíš jde o systém, na kterém pracuje moje vědomí.

A ten je jaký?

Snažím se kombinovat rozum s pudovostí, s něčím zvířecím. Chci se osvobodit od konvencí a hledat, co je pod nimi – prastarou přirozenost. A když se chováte takhle, logicky se vám v životě motají i ženské.

Monogamie je jednou ze zmíněných konvencí?

Monogamie je kulturní konstrukce, kterou člověk nejdřív musí prověřit, aby si uvědomil, jestli mu vyhovuje. Ověří to jedině tím, že ji porušuje, a já porušoval.

Nakonec jste přistoupil na to, že monogamie není až tak špatná?

Vlastně jo. Dochází mi, že má logiku… Nevěru si asi člověk bohužel musí odžít, aby mu došlo, že jenom tahle jediná žena pro něj může navždy symbolizovat ženství jako celek; že je schopná zastoupit ty ostatní.

Proč je pro vás tak důležitá pudovost?

Asi by měla být důležitá pro každého, kdo něco tvoří. Mně už kdysi dávno došlo, že pokud mám dobře kreslit nebo rapovat, tak v sobě musím najít primitiva, který jedná nekontrolovaně a zapomíná na všechno, co mu kdy vštěpovali rodiče nebo co do něj hustili ve škole. Logicky se pak dostáváte do problémů se společností a asi vás to přivede i do situací, jakými jsou právě otevřená sexualita, ale taky rvačky, chlast, drogy… Tohle si prožili lidi od rokenrolu přes punk až po rap, pořád je to stejné, a zasáhlo to i mě.

V době, kdy jste začal s rapem?

Dřív než rap jsem dělal graffiti, a ještě předtím jsem prožíval iniciační období spojené s metalem. Myslím, že jsem to pochopil tehdy – nadšeně jsem mlátil palicí na koncertech kapel, které zbytku společnosti připadají jako hluk. Pak přišlo graffiti, rap a mně už bylo jasný, že pokud mám zajímavě tvořit, tak se musím odbrzďovat.

NEJVĚTŠÍ NEPŘÍTEL

Máte strach z některého vlastního povahového rysu?

To jo. Největším nepřítelem člověka je on sám. Každý z nás má v sobě kus hajzla, a já dobře vím, jaké nebezpečí číhá v mé vlastní síle.

Myslíte sílu mentální, anebo fyzickou?

Obě, musím s nimi pracovat vědomě a opatrně. Ono to je tak, že když dospívá talentovaný, energický člověk, tak mu začne docházet, že má jakési nadání, a fascinují ho možnosti, které mu to dává ve vztahu k ostatním. Těch možností se dá i zneužívat.

Což je váš případ?

Já se s vlastní silou snažím nakládat obezřetně, protože opravdu vím, že bych ubližovat mohl. Dávám si bacha na to, jak se chovám k lidem. Nechci je zavést na místa, která by pro ně nebyla pohodlná.

Dřív se to stávalo?

Asi jo. Třeba subkultura graffiti je městská džungle, která se řídí pravidlem silnějšího, chytřejšího, nadanějšího – takoví lidé té scéně vládnou. Já k nim vždycky patřil, takže jsme vládli, ale dostávali se tak i do situací, kdy si třeba říkáte: Je dobře, že jsme šli s partou k někomu na byt a nakonec ten byt rozbili?

Tomu nerozumím.

Někdo nás pozval na mejdan a zábava občas skončila tím, že jsme byt zdemolovali.

Co na to hostitel?

Ten měl radost, že jsme tam s ním my, a tak to bral jako součást té noci… Anebo jiný příklad: na graffiti scéně bylo běžné, že jsme chytali zelenáče, brali jim barvy, a když udělali přešlap, tak dostali do držky.

Pod slovem přešlap si mám představit co?

Takový kluk třeba, ačkoli na to nemá, přemaluje graffiti od writera, který je v hierarchii výš. A za to se mlátí, ulice taková je, problémy se často řeší fyzicky. Mockrát jsem dostal a mockrát někomu dal.

Jestli správně chápu, častěji jste rány rozdával.

A o tom mluvím. Když má člověk silné společenské postavení, ale nechce už dál ubližovat, tak se musí krotit. Já se krotit chci. Nikdy jsem o tom veřejně nemluvil, ale na pravém kotníku mám vykérováno jediné slovo: POKORU. Nechal jsem si ho vytetovat v devatenácti, když jsem bydlel ve squatu na Ladronce a začal si uvědomovat, jaká ve mně roste síla. Cítil jsem v sobě tolik energie, že jsem si to slovo napsal jakoby na nástěnku, abych nezapomněl. Abych byl pokorný a chápal svoje činy v širším kontextu.

Šel byste dnes ještě do bitky?

Bohužel se jednou za čas rvu, protože se pohybuju v sociálním prostředí, kde to patří ke slovníku chování.

Bavíme se o prostředí graffiti a rapu?

Graffiti už dělám spíš jen akademicky. Pořád vymýšlím nové tvary písmen a někam se posouvám, ale maluju sám pro sebe – bez ambicí znamenat něco v té scéně. Takže se spíš bavíme o prostředí rapu. O klubech, kde k bitkám občas dochází. Máme třeba koncert a na mě se nalepí opilej blbec, slušně žádám, aby odešel, ale on začne být drzej, urážet, případně vyhrožovat, tak dostane pěstí. Nejsou to ani tak rvačky, jako spíš výchovná děla. Sofistikovanější chování si zatím přikázat neumím.

Žil jste v nejznámějším pražském squatu Ladronka, který policie před patnácti lety vyklidila. Tehdy se rozhodovalo o vaší budoucnosti?

Vysvětlím, jak to bylo. Dodělal jsem maturitu, ale ve škole mi dobře nebylo, škola neměla moc ráda mě, a tak jsem se rozhodl, že se nikam dál hlásit nebudu. Spousta kamarádů z graffiti scény šla na Umprumku nebo Akademii výtvarných umění, ale já se nastěhoval do squatu s tím, že se tam budu věnovat vlastním věcem, což bylo graffiti, rap a ilustrace. Žil jsem za minimální náklady a intenzivně makal, ale nakonec jsem z Ladronky odešel o pár měsíců dřív, než ji zavřeli.

Přestalo vás to tam bavit?

Po dvou zimách už jsem cítil, že se potřebuju posunout. Život ve squatu je fyzicky vyčerpávající, neměli jsme topení, elektřinu jen večer, když se rozsvítily lampy, ze kterých jsme ji kradli, a hlavně zimy byly dost náročný. Když člověk přišel ve dvě ráno z malování nebo z mejdanu, tak pokud vůbec bylo dřevo, leželo zasněžený na dvoře. Unavenej a přiožralej jsem vyhrabal kládu, kterou jsem musel rozštípat, zatopit si, ale kamna po dvou hodinách vyhasla a já se probudil do místnosti se zamrzlou polévkou na plotně. Po čase jsem už snil o bílé posteli a teplé vodě.

A tehdy jste si zaplatil své první vlastní bydlení?

Jo. Vzal jsem si podnájem v takovém cikánsko-ukrajinském baráku na Smíchově, který kdosi opouštěl proto, že ho dvakrát vykradli.

I takový byt jste ale musel platit – tím pádem bylo třeba vydělávat, začít dělat kompromisy.

Já kompromisy dělat nechtěl a dodnes to ve mně zůstává. Vždycky jsem pracoval jen na tom, co považuju za důležité sám pro sebe, bez ohledu na peníze. Touhle nekompromisností jsem si postupně vybudoval vlastní ostrov, na kterém žiju dodnes.

Pořád nechápu, z čeho jste platil ten byt.

Už na Ladronce jsem měl první koncerty, občas jsem si přivydělával jako ilustrátor nebo grafik, s Orionem (legendou českého rapu – pozn. red.) jsme založili vydavatelství a pořádali první akce, takže jsem si punkový podnájem dovolit mohl.

Právě Orion vás koncem devadesátých let přizval do skupiny Peneři strýčka Homeboye, PSH. Byl jste na pódiu šťastný?

První léta byla celkem nepříjemná, vůbec jsem to neuměl. Taky jsem se tomu nevěnoval naplno, sám sebe jsem vnímal jako výtvarníka.

Počkejte, vždyť nejslavnější desku Repertoár jste vydali už roku 2001.

Můj rap tam rozhodně nezněl tak, jak bych si představoval… V tom období jsem se pořád ještě snažil vyrovnat s tím, že vůbec stojím na pódiu a něco lidem říkám. Pamatuju, jak jsem měl radši ta nižší, kde jsem vidět jen z půlky.

Hrálo roli, že jste byl vnímaný jako „ten druhý od Oriona“?

Ale já byl opravdu až druhý. Tehdy byl tahounem Orion, on určoval, o čem a jak se bude rapovat, protože byl král. Můj osobní zlom nastal před deseti lety, kdy jsem poprvé vydal sólovou věc, kterou jsem si udělal celou podle svých představ. Tehdy jsem si osahal, jaké je mít všechno pod kontrolou, nadechl jsem se k nové energii a opravdu do rapu vplul.

A dopadlo to tak, že jste dnes výraznější tváří PSH než zakladatel Orion.

Možná to tak lidi vnímají… Tím se asi dostáváme k mojí lásce k práci – práce je pro mě zdrojem štěstí, až extáze, mockrát jsem si uvědomil, že je lepší než drogy nebo sex. Když pracuju, tak se vlastně oddávám své osudové závislosti, ukájím se jako feťák. A to, že mě dnes lidi berou jako tahouna, je výsledkem mého nadšení pro věc.

Co přesně vás dostává do extáze?

Většinou to jsou momenty, kdy něco pouštím ven. Odcházím třeba ze křtu nové desky a pár následujících dnů bývá neuvěřitelně krásných. Ale vždycky je to vykoupeno martyriem, kdy málo spíte, nemáte víkendy, všechno zarůstá plevelem a vztahy se hroutí.

Vy jste kvůli práci schopný ohrozit svoji rodinu?

To je nedílná součást závislosti a feťáctví. Dnes už se učím fetovat aspoň trochu s mírou, ale zažil jsem nezřízená období, kdy jsem měl jeden těžký projekt za druhým, několik let nonstop, denně, a v tom období všechno zchřadlo. Najednou jsem zjistil, že můj vztah nefunguje, rodina si klepe na čelo, co jsem to za kreténa, že rok nepřijedu domů na oběd, kamarádi se mě snaží chápat, nicméně už nevolají, mně dochází, že to je jako závislost na heráku nebo na automatech, ale nepřestávám.

Může vás tahle závislost zničit?

Doufám, že už ji mám pod kontrolou – což říkají feťáci vždycky. Přepínám se míň než kdysi, ačkoli ani letos se až do silvestra nezastavím. Natáčíme televizní seriál o subkulturách, jedu dvě turné, točím společnou desku s Hugo Toxxxem, dva klipy, připravuju audiovizuální představení pro festival 4 + 4 dny v pohybu, musím odevzdat příspěvek do komiksových novin a tak dále.

Ta vaše Simona je svatá.

Zaprvé je svatá. A zadruhé vidí, že se neubíjím v debilní práci, kterou bych dělal jen kvůli penězům. Na ty já se opravdu nikdy moc nesoustředil, ani na tu rumunskou slávu, kterou člověk může zažít v tomhle státečku – to jsou jen vedlejší produkty radosti z práce. Simona to chápe, a navíc teď máme období, kdy spolu někam i zajedeme a po večerech se vídáme; už jsem lepší. Bývaly doby, kdy jsme si půl roku nevyšli do města na rande.

ZÁKAZ HEROINU

Věnujete se mnoha různým oborům; muzice, výtvarnému umění, vydáváte knihy… Nešidíte jedno kvůli druhému?

Všichni mě před tím varovali. Rodina, kamarádi, vlastně kdokoli sledoval ten blázinec: Ať se neroztříštíš! Jenže já byl v období mezi dvaceti a třiceti lety sám překvapený, jak neomezený zdroj energie v sobě cítím. Byl jsem tikající muž, co v sobě nosí atomový reaktor. Měl jsem pocit, že zvládnu všechno, co budu chtít, nemohl jsem si pomoct. A dnes jsem za to rád, protože kdybych byl jenom raper, tak mám klapky na očích. Dokonce, i kdybych byl nejlepší raper, budu omezený, stejně jako nejlepší fotbalista. Já bych nechtěl být jenom nejlepším fotbalistou, protože jednoho dne přestanu běhat a zjistím, že nechápu, jak svět funguje. Otevřu si blbej bar, kterej brzy prodělá, a budu ztracenej.

Vy jste zatím pořád úspěšnější, směřujete vzhůru, nedávno vám dokonce vyšel plakát v Bravu. To byste, předpokládám, jako dvacetiletý asi nepřežil.

Tehdy bych byl strašně naštvanej, dnes se směju. Ačkoli bych plakát v Bravíčku vědomě nikdy nepřipustil, tak to beru jako vtip, který se mi vlastně líbí, protože mám rád bizarnost a kýč… Co se týče popularity, tak o tu jsem se opravdu nijak zvlášť nesnažil, je to polní tráva. Podstatná je jiná věc.

A to?

Aby člověk zůstal až do smrti progresivní, otevřený novým věcem a férový vůči své tvorbě. Dá se to shrnout dvěma slovy: Nezkurvit se.

Ano, sláva je polní tráva, ale mezi mladými jste populární hodně. Musel jste kvůli tomu podniknout nějaká opatření?

Tak třeba městská doprava…

Už nejezdíte?

Ztratil jsem anonymní soukromí, které tam mají ostatní. Když jsem unavenej, opilej, naštvanej, tak nejmíň ze všeho potřebuju, aby na mě někdo mluvil nebo čuměl. Ostatní si tam koukají do blba a je jim dobře, ale mně dobře být přestalo… Dnes už žiju hlavně v bublině svých lidí, protože ať zajdu kamkoli, třeba na bar nebo do klubu na koncert, tak za mnou někdo chodí a chce něco vyprávět. Často jsou to bohužel vysavači energie, které nesetřesete celou noc…

… a hrozí výchovné dělo, o tom jsme mluvili.

Vlastně to nemusí být ani tak extrémní, ono stačí vyjít po koncertě mezi lidi a z plánované procházky na bar se stane hodinová fotoseance. A tak zůstávám pořád častěji v zákulisí mezi kámoši. Protože se chci na koncerty dál těšit.

Měl jste někdy strach, že vás zničí alkohol nebo drogy?

Kupodivu ne, jen jsem si zakázal extrémně tvrdé drogy jako heroin, a potom taky PlayStation. Já se drog nikdy nebál, nenechal jsem se jimi válcovat, naopak, ale herák je až příliš temné lákadlo, na které bych nemusel stačit. A stejně tak se od puberty snažím vyhýbat hrám. Dobře vím, jak mě přitahují, protože miluju budoucnost, sci-fi, počítače, a ve hrách se to všechno propojuje. Ale co se týče třeba chlastu, tak často přemýšlím, jak vlastně vznikají alkoholici, protože sám kalím nehorázným způsobem od patnácti a nikdy jsem nepozoroval náznak závislosti.

Jak přibývají léta, nejsou kocoviny horší a horší?

Já jsem extremista v tom, že mám kocoviny rád. Hodně věcí vymyslím, když jsem otrávený jedem, rozcitlivělý, křehký, když slyším každý zvuk o něco víc a všechno mě víc bolí. Tyhle stavy jsou intenzivní a díky tomu krásné.

Sám ale říkáte podstatnou věc. Všechno víc bolí.

Nevadí. Při zásadnějších kalbách, což jsou ty do rána, se vlastně těším, až se po třech hodinách probudím. Vím, že až si pustím muziku, až si prohlédnu knihu nebo až se půjdu projít, tak to bude silnější než normálně.

Kdy jste měl naposledy obavy, že byste se mohl ocitnout bez peněz?

Bývala období, kdy jsem si říkal, leden až březen, málo koncertů, mrtvo, co bude? Ale už to je takových šest let. Dnes sice nejsem úplně za vodou, ale žiju si v lepším standardu. Strach o peníze nemám – ani výhledově.

Teď sedíme v pěkném bytě na Vinohradech. Je váš?

To zase ne, na takový nemám ani omylem. Na byt v centru Prahy budeme muset jít standardní cestou, a tou je hypotéka. Ale vydělávám tolik, že jsem spokojený. Kupuju desky a knihy, zajedu na výstavu do Vídně nebo do Berlína… Peníze vnímám jako energii, díky které se můžu dál rozvíjet.

Na čem nejvíc vyděláváte?

Na koncertech, ale kdybych muziku odstřihl, uživím se taky. Napřel bych energii jiným směrem, protože možností je hodně.

Opravdu? Jaká vás napadne na první dobrou?

Začal bych se víc věnovat výtvarné práci. Kdykoli se vracím z nějaké výstavy, tak brečím, že nemám víc času a nemůžu malovat. Dost mě to psychicky týrá.

Zhoršujete se?

Kreslím pořád. Sem tam plakát, obal na desku, graffiti, ale nerozvíjím se, to je chyba. Nápadů mám desetkrát víc, než jich stihnu zrealizovat.

Zvládl byste při vašem tempu například starost o dítě?

Budu muset, už za půl roku.

Blahopřeju. Přál jste si to hodně?

Dlouho jsem byl spíš proti a odkládal to.

Čeho jste se bál?

Jak říkám, já si chtěl vytvořit ostrov, na kterém budu žít a tvořit podle vlastních zásad, povedlo se mi to, a ano – měl jsem strach, že když na ten ostrov vstoupí dítě, tak mi ho zničí. Že začnu měnit své představy o tom, jak tvořit a žít. Že budu pracovat vyloženě pro peníze, což by mě změnilo z optimistického kluka v člověka zatrpklého, který by možná trápil svoje okolí. V nejhorším případě bych obviňoval dítě a Simonu, což by rodinu zničilo.

A tenhle pocit se poslední dobou vytratil?

Došlo mi, že i když se omezím, svůj ostrov svobody bych si snad zachovat mohl. Asi bude trochu menší, ale jsem to ochotný obětovat. Řekl jsem si, že práce opravdu nesmí být všechno.

Jakožto otec vás varuju: na příští rok si naplánujte nanejvýš polovinu letošních aktivit.

Určitě přijde moment, kdy se probudím zpocený děsem, co všechno nezvládám. Budu si o to muset rozbít hubu.

Cítíte už teď nějaké změny?

Fungujeme jako biologické stroje – nejenom ženská se začne přenastavovat, muž taky. Jsem ohleduplnější, míň kalím, chodím dřív z mejdanů…

Ono je celkem jedno, jestli přijdete nad ránem, nebo dopoledne.

Já dřív chodíval po dvou nebo po třech dnech, což bych dnes neudělal.

Přemýšlíte o tom, do jaké doby se vaše dítě narodí?

Opravdu jsem optimista – podle mě prožíváme období, které tu v moderní historii nebylo. Od roku 1989 máme svobodu větší než v mnoha západních zemích a relativní ekonomickou stabilitu – přes všechny krize, korupci a zlodějiny. V naší části Evropy je období dlouhé stability, já osobně jsem v kontaktu s mnoha lidmi v cizině, navštěvujeme se a ovlivňujeme… Když někdo brečí, tak se rouhá, protože se stačí podívat na východní Ukrajinu nebo do Afriky. I u nás je sice správné poukazovat na problémy, ale zároveň nesmíme zapomínat, že si žijeme velmi spokojeně a v nadbytku.

Myslíte, že jste ve svých šestatřiceti letech dospělý?

Už jo. Stárnoucí pes. Dlouho jsem měl pocit, že je mi dvacet, ale poslední tři roky si všímám, že stárnu, a líbí se mi to, má to v sobě kouzlo. Mými vzory jsou lidé, kteří začali být nejzajímavější okolo padesátky.

Namátkou kdo?

Na mysli mám třeba režiséra Stanleye Kubricka nebo architekty typu Jana Kaplického, Le Corbusiera, malíře Francise Bacona, muzikanty, jakými jsou David Bowie nebo Kraftwerk… Když jsem zmínil Kaplického, tak na něm mě fascinovalo, že přišel na přednášku, on, pětašedesátiletý chlap, a já měl pocit, že vidí o třicet let dál než všichni mladí. Kaplický byl vlastně mladší než já, to mi vyráželo dech. Beru to jako důkaz, že není nutné propadat panice, protože až do smrti se dá dělat pořád všechno nejlíp. Jenom říkám: Nezkurvit se!

Ze stárnutí tedy strach nemáte. A ze smrti?

Když si představím úplný konec, tak ten mi trochu tísnivý přijde. Loučení s rodinou, hlavně se ženou, která je mou celoživotní souputnicí – to bude těžký.

Ono je opravdu unikátní, že jste spolu šestnáct let.

Stálo nás to spoustu energie a bolesti. Ze stovek našich známých jsme jediným párem, který spolu vydržel, i když za cenu útrap… Se Simonou jsme se poznali, když jsem byl průměrný graffiti writer, co bydlí u rodičů. Všechno jsme si prošli spolu a ta sdílená historie je naším bohatstvím. Rozumíme si. Když se řekne postmoderna, tak oba víme, když se řekne Bauhaus, víme, když se řekne Dead Can Dance, víme. Neumím si představit, že bych to měl s někým jiným všechno podstupovat znovu.

Máte pocit, že vám v životě něco důležitého uniká?

​​​​​​​Výtvarná práce, jinak nic zásadního. Kdybych měl několik životů, tak bych jeden celý promaloval a druhý prokalil, nihilismus by mě bavil. Ale když mám jenom jeden, tak volím cestu, kterou jsem se rozhodl jít teď a tady.