Navzdory mrazu, navzdory větru: do tábora smrti

Tomáš Poláček

10. května 2020

Reportér 05/2020 · Číslo 69

35 minut

11 Fotogalerie k článku

Z KVĚTNOVÉHO VYDÁNÍ. Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat. V prvním díle reportáže Oldřich Kaiser pravil: „Osvětim byla hrozná, ale Treblinka horší; tam si jedeš pro smrt, jen to ještě nevíš...“ Toto je díl druhý.

Vystoupíme z vlaku, venku tma a zima, Olda je jak v transu: „Jsme tady. Takovou hovadinu by jen tak někdo nepodnikl!“

Přijeli jsme po stejné trati jako statisíce Židů mezi lety 1942 a 1943, tedy z Varšavy do Bělostoku. My jsme se hodinu a půl pohodlně vezli – oni byli namačkaní v dobytčácích.

Naše cílové nádraží je ve vesnici Małkinia, ale to jejich bylo ještě o sedm kilometrů dál: v Treblince, snad vůbec nejbrutálnějším vyhlazovacím táboře. Skoro milion Židů tam za jediný rok zemřelo, ani ne stovka vězňů přežila válku.

I válečné vlaky tady v Małkinii zastavovaly, a to těsně předtím, než odbočily na postranní trať. „Smrt,“ pokřikovali na Židy vesničané, ale to možná ani nemuseli, protože smrt byla cítit. Až do Małkinie se z tábora táhl odporný, nasládlý pach z mrtvol…

Małkinia byla a zůstává zapadákovem, nikdo kromě nás tu nevystupuje. Vlezeme do podchodu, kde nesvítí jediná žárovka a východ na druhé straně je zatarasený prkny. No nic, nějak je přelezeme. Vesnice vypadá – řekl bych – zhruba podobně jako za války. Štěkot psů je jedinou známkou života.