Z hlediska nacistů jsem na světě omylem

Smetanova Má vlast se skládá ze šesti symfonických básní. Máte k některé z nich speciální vztah?

Ani ne, vnímám ji jako celek – ale v každé té větě jsou místa, při kterých mi od dětství běhá mráz po zádech.

Vzpomenete si, kdy poprvé?

Bylo mi jedenáct, když jsem si z kapesného tajně koupil gramodesku s nahrávkou České filharmonie a dirigenta Václava Smetáčka. Dodnes vzpomínám, jak jsem si sedl do křesla, zavřel oči, poslouchal a připadalo mi to neskutečné. Od těch dob vím, jak silně hudba může promlouvat k dítěti, protože já se opravdu cítil být obdarován.

Proč jste si ji kupoval tajně?

Naši byli profesionální hudebníci, ale když jsem tyhle úlovky nosil nevyžádaně do zaplněné knihovny, maminka někdy zavrtěla hlavou: „Zase další krám? Vždyť už desek máme tolik…“ Myslím, že něco takového utrousila i v obdobném případě ze stejné doby, kdy jsem si koupil Lišku Bystroušku dirigovanou Břetislavem Bakalou. Nevím proč, ale začal jsem od konce a rovnou si pustil závěrečný monolog revírníka, což může vypadat jako hloupost, nicméně udělal jsem to a pak už si jen v duchu říkal, že nic krásnějšího na světě snad neexistuje.

Když bylo jedenáct let vaší mamince Anně Flachové Hanusové, v Terezíně žádné desky poslouchat nemohla. Ale zpívala tam v dětské opeře Brundibár.

Jak to víte?

Byl jsem si zaběhat po útesech okolo Cardiffu a ve sluchátkách měl nějaký velšský podcast, kde jste to vyprávěl.

No jo, já tenhle příběh vytáhl poprvé veřejně až tady.

Proč?