Ondřej Havelka: Se mnou je to složitý
11. prosince 2022
Reportér 12/2022 · Číslo 100
Ondřej Havelka: Se mnou je to složitý
foto Tomáš Třeštík
Bude to zvláštní rozhovor. Ondřej Havelka si v kavárně sedne ke kamnům, která sice nehřejí, ale teoreticky by mohla – a tenhle pocit pomáhá: „Strašný počasí, viďte?“ zadívá se z okna, zatímco já se dívám na něj. Už coby předškolák jsem měl Havelku rád v Malých televizních kabaretech, pak jako herce, zpěváka, režiséra… Mám pocit, jako bych potkal celoživotního známého. Od časů mého dětství se moc nezměnil, na osmašedesát nevypadá, je jenom posmutnělejší, než jsem čekal. „Nejsem,“ zasměje se. Ale je.
Jste v pohodě?
Ale jo, díky za optání… Proč jste si mě vlastně pozval na rozhovor?
Protože mám pocit, že mě jaksi doprovázíte komplet celým životem.
To je jak dlouho?
Jsem ročník sedmdesátý sedmý.
A tohle byl jediný důvod, proč mě oslovit?
Budu upřímný – původně jsem chtěl udělat dvojrozhovor s vámi a s vaší dcerou Rozálií, která skládá písně, hraje na akordeon a nedávno vydala pěknou desku.
A Róza do společného rozhovoru se mnou určitě nechtěla.
Nechtěla. Že prý vás má ráda, ale v pětadvaceti letech už jde vlastní cestou.
Naprosto chápu. Myslím, že jsem kdysi míval – s maminkou herečkou a tátou skladatelem – stejné pocity.
Že hraje Róza na akordeon, v tom máte prsty vy?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
