Jiří Stivín. Vše je v rukou Alláhových, ale velblouda si přivaž!

Skutečně máte pocit, že chátráte?

V poslední době jo, ale s tím se nedá nic dělat.

Jak se to projevuje?

Zapomínám. V mém věku prý zapomínají všichni, což je potěšující, ale možná to bude problém, až se začnete ptát. Vůbec si nepamatuju, co jsem dělal předevčírem. Na druhou stranu si ale přesně vybavuju konec války, kdy mi bylo dva a půl roku.

Co v té vzpomínce vidíte?

Čelákovice, kde jsme tehdy bydleli. Přijeli Rusové, moje máma koukala z jedné strany baráku a myslela, že druhou má pod kontrolou naše služebná Mařenka, ale pod pečlivým dohledem jsem zjevně nebyl, takže mě Rusové vysadili na tank a odvezli, ale potom zase přivezli, jinak bych tu s vámi neseděl. „Já byla s Rusama v Brandejse,“ říkal jsem pak.

Byl jste v pořádku?

Jo. Jako holka jsem mluvil, protože jsem měl starší sestru Zuzanu a opičil se.

No dobře, tak se tedy pusťme do rozhovoru – a děkuju, že jste přišel.

Rádo by stálo.

Prosím?