Krištof Kintera: Zase musím do aťasu, je to posedlost

Tomáš Poláček

16. října 2022

Reportér 10/2022 · Číslo 98

30 minut

6 Fotogalerie k článku

Když se každoročně dočtu, že patří mezi nejprodávanější české výtvarníky (nebo že je vůbec nejúspěšnějším), vždy znovu mě to překvapí, protože pořád vidím Krištofa Kinteru spíš jako cyklistu, srandistu, pankáče v klobouku. Krištof na umělecké žebříčky nehledí, myšlenkami na peníze se nechce zbytečně zatěžovat, ale úspěšný skutečně je a právě v tuto chvíli zažívá mimořádné období: „Dlouho jsem byl spíš ateliérový a galerijní jezdec,“ přikyvuje v novém ateliéru, „ale teď se můj azimut stočil na sochy určené ven.“

Myslel jsem, že za tebou pojedu do Modřan…

… a já mám nově ateliér v Bubenči. S klukama jsme tady už dva měsíce, ale pořád na něj koukám, jako bych měl novou holku: splněnej sen.

Kolik těch kluků ti vlastně pomáhá?

Čtyři kamarádi. Vlastně jsme něco jako kapela.

A je to zatím nejlepší z vašich ateliérů?

Určitě, z různých plesnivých sklepů jsme se dostali až sem, tak snad to vydrží. Nemám v zádech žádného filantropa, jsme v nájmu s krátkou výpovědní lhůtou, ale kdo neriskuje, nemůže vyhrát.

Co tady bylo dřív?

Veliké garáže.

Kolik to má vlastně metrů čtverečních?

Dohromady skoro sedm set. V Modřanech byl ateliér menší a po osmi letech provozu strašně zaprasenej, prach všude, nedalo se tam projít, už mi to vadilo. Příliš velkej punk.