Roman Holý: Hořící muž na hladině

Dnes máme vedro, Romane, ale skočil jsi někdy do Otavy v zimě?

Roku 1989 za Havla na Hrad – s tátou a pár kámošema. V Sušici bejvalo asi nejvíc chartistů na počet obyvatel a mnozí z nich nás kluky brali na mejdany, dostávali jsme od nich knížky, Zappu i českej underground. Jinak tu žili skoro samí lampasáci, ale my se samozřejmě stali horlivými prozápadními živly a později havlisty, kterými jsme dodneška.

Jak vás napadlo podpořit ho otužováním?

Úplně spontánně – vlítli jsme mezi kry s transparentem „Za V. Havla i do vody skočíme!“.

Vy jste byli mladí, ale jak do toho pasoval tvůj táta?

Tatík byl námořník, lodní inženýr, nesmírně zručnej a odvážnej. S bráchou jsme vyrostli vedle vody, hodně času trávili u babičky, která bydlela ve snad nejhezčím sušickým baráku u jezu, a teď ti o tátovi řeknu jednu historku za všechny. Na lodi zažil tvrdý věci, byl zocelenej, vášnivej parašutista, a jednou tu vodáci z Příbrami sjížděli řeku. Byla fakt velká voda, fotřík zrovna babičce pomáhal dělat fasádu, a najednou se převrátila loď se dvěma holkama, který se dostaly pod jezem do bubnu a topily. Na břehu zevlovalo padesát chlapů, ale jedinej táta slezl z lešení, skočil do vody, kde se holky mlely, riskoval život, a jednu se mu podařilo zachránit.

Co druhá?

Bohužel zemřela… Ono je vždycky štěstí, když můžeš obdivovat svýho tátu. Hodně kamarádů to mělo naopak, fotři na ně kašlali a chladný byli jak eskymo, ale já to měl hozený dobře. A navíc jsme s ním celá sedmdesátá léta, v době temnoty, brázdili o každých prázdninách oceány.

Měl rád muziku?

Velmi. V Hamburku viděl Beatles, miloval Toma Jonese, Nancy Sinatru. Lee Hazlewooda… Jen mi často říkal, že „ten Beatles tě neuživí“ – byl stará škola v tom, že podle něj chlap předně musí umět skvěle svářet, řezat, pilovat, a muzice se věnovat jen pro zábavu.

Zmínil jsi, že jako námořník zažil „tvrdý věci“. Máš příklad?