Bučení mě nerozhodí, zažil jsem i bitky

Pochopitelně rozumím i konzervativcům, které znervózňuje, když při Prodané nevěstě – a kor ve zlaté kapličce – běhá po jevišti živý pejsek, kterého si tam Bedřich Smetana nejspíš nepředstavoval.

Vadit může třeba i medvěd: do představení sice patří, ale normální, tmavý, a v Národním divadle jde letos o medvěda ledního. Pak tu jsou akrobati převlečení za roztomilé opice, skákající na trampolínách, své číslo mají taky tanečníci breakdance, a někomu to vůbec nemusí sednout, ale mě Prodanka pobavila takovým způsobem, že jsem po poslední děkovačce nechápal: ono to opravdu trvalo skoro tři hodiny?

Nutno říct, že jsem toho večera nebyl sám.

Při premiéře se nejspíš bučelo víc, někdo prý o přestávce i odešel, ale při naší repríze šlo jen o tři ojedinělá a krátká zabučení – odcházet jsem neviděl vůbec nikoho a závěrečný aplaus trval deset minut.

Dostal jsem chuť poděkovat za zážitek řediteli Opery Národního divadla, aby nebyl zbytečně moc zkroušený (a to i z toho důvodu, že jsem na jaře viděl taky nádhernou Káťu Kabanovou), on ovšem zkroušený nebyl: „Prosím vás,“ smál se Per Boye Hansen, „vždyť já pracuju v opeře přes čtyřicet let, zažil jsem už mnohem drsnější reakce, než jsou ty dnešní!“