Aby ses kvalitně zasmál, musíš zažít i bolest
26. června 2022
Reportér 07/2022 · Číslo 95Aby ses kvalitně zasmál, musíš zažít i bolest
26. června 2022
Reportér 07/2022 · Číslo 95Aby ses kvalitně zasmál, musíš zažít i bolest
Robert Nebřenský je hercem, ale hlavně jedním z největších frajerů na české hudební scéně – fantastickým muzikantem, zpěvákem i textařem. Vždy dovedl míchat hravost s vážností, smích se smutkem, a když teď říkám, že nové album jeho kapely Vltava předem považuju za desku roku, odpoví, že to podle něj je „deska desek“. Z Roberta nemluví pýcha, ale pocit, že ze sebe (a snad i z nebe) dokázal vytrhnout cosi důležitého. Písně, za jejichž obsah ručí, a kterými chce nasytit co nejvíce lidí.
Nikdy jsem nechtěl napodobovat jiné, ale iniciační energii jsem samozřejmě přijímal, a přesně vím, kdo byl prvním ve vztahu k poezii. Jako jedenáctiletý jsem u dědy na chatě poslouchal rádio, takovej chrchláček, co si ho pak vzal do nemocnice, když umíral, a já z něj v těch jedenácti slyšel Pramínek vlasů.
Píseň, kterou zná každý, ale já při jejím poslechu utrpěl transformační duševní úraz, promluvila ke mně. Došlo mi, že nejde jenom o pramínek vlasů nebo o volnou neděli, ale že se tam konstatuje něco širšího a hlubšího. Že ve mně ta celkem prostá slova dovedou něco rozsvítit… Najednou mi bylo nově krásně a říkal jsem si, že tohle chci zažívat, ačkoli zatím nevím, proč se mi to tak líbí. Začal jsem číst další básníky a hledal u nich tuhle vibraci, díky které jako bych se náhle stával více živým.
Tohle dělá poezie. Neuvěřitelná síla, která dovede rozšířit a povznést vědomí. Cíleně jsem hledal verše přerůstající rozměr obyčejných slov tím, že v sobě mají tu zasahující pravost, která se v člověku vznítí, exploduje, a on už po tom výbuchu nemůže být tím, kým byl před pěti minutami.
Ano, kdybychom si ten text jenom přečetli, nemá zdaleka takovou razanci a působnost jako v sepětí s hudbou. Ptáš se na otázku, která mě zajímala hned: co dělá v Pramínku vlasů tu atmosféru? O hudbě jsem tehdy nevěděl nic, nehrál na žádný nástroj, doma říkali, že nemám hudební sluch – ale v šestnácti letech, když jsem se už přece jen pokoušel cvičit na kytaru, mi došlo, že součástí té atmosféry a působnosti je kromě věrohodnosti interpreta taky harmonie. Akordy, přidané tóny, což jsou vlastně barvy, které textu pomáhají, aby se dostal do hloubi lidské duše.
Ve dvanácti mi způsobila další psychický otřes skupina Led Zeppelin. Nevím, jestli to je nemoc, úchylka, nebo mentální slabost, ale její první tři desky mě dodnes spolehlivě dokážou vystřelit ke stropu, a mám potřebu pouštět si je nahlas; úžas trvá. Vzápětí se přidali Beatles, a ti pak v mé osobní hierarchii dlouho zůstali nejvýš.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.