Ladislav Zibura: Občas si připadám ztracenej

Tak tedy třicetiny, gratuluju. Chceš si zabilancovat?

Snad ani ne. Každý řeší, kolik je mu let, ale jen málokdo, v kolika umře – což je přitom důležitý úplně stejně. Třicítka nevypovídá vůbec nic o tom, v jaké jsi části života, takže ji moc neprožívám a spíš se snažím chovat tak, abych si prodloužil kvalitní život

Všiml jsem si, sportuješ.

Jen trochu.

Ale na rozhovor jsi přišel z pétanquu; což je sport, který mi k tobě perfektně pasuje.

Hm. Ohledně vztahu ke sportu ti nejdřív řeknu aktuální zábavnej příběh. S mojí dívkou jsme se jedno květnové pondělí procházeli kolem Týnského chrámu, došli na náměstíčko s hospodou, u které stála tabule s nápisem UZAVŘENÁ SPOLEČNOST. Na zahrádce se bavila parta deseti nápadných, mladých a hezkých chlapů, z nichž jeden dokouřil a odcvrnkl vajgl tak elegantně, že mě trefil do nohy.

Propálil ti kalhoty?

Měl jsem kraťasy, nic se nestalo. Chlap mávl rukou, že se omlouvá, já mávl na něj, ale když jsme ušli pět kroků, probudil se ve mně syn svého otce, pedagoga, tak jsem se otočil na patě, že mu trochu promluvím do duše. Anglicky říkám: „Vím, že jsi tady na návštěvě, vítej, ale v téhle zemi máme věc, kterou u vás asi neznáte, říkáme jí popelník; díky tomu nejsou ulice plný vajglů…“

Ty seš!

Hroznej, vím. Obávám se, že ve stáří budu nesnesitelnej, ale zatím se v takových situacích bavím a mám pocit, že když mě někdo trefí vajglem, získávám k tomuto typu zábavy mandát. Sympaťák se ještě jednou anglicky omluvil a já druhý den ráno otevřel zpravodajství, kde vidím článek: „Hokejky táhly Prahou, podívejte se na fotky z oslav české hokejové reprezentace.“ Ty fotky mi byly nepříjemně povědomé – prostě jsem anglicky vyškolil nějakého Pastrňáka nebo koho, jak se má správně chovat v Praze.

Co ten tvůj pétanque?