Robert Kodym: Chtěl bych spát na starých kořenech

Dlouho jsem o tobě přemýšlel, Roberte, a teď zkusím říct, za jakého člověka tě považuju.

No dobře, ale já se skládám z mnoha ingrediencí a pro lidi to obvykle nebývá čitelné. Zkus.

Určitě jsi celoživotní fanatik hudby; taky citlivý, romantický člověk. Ale pak mám třeba pocit, že sis nikdy nebyl úplně jistý tím, kam vlastně patříš.

To je zajímavý – řekneš příklad?

Klidně několik. Jsi rodák z Prahy, ale jako bys tam svou podstatou nepatřil, táhlo tě to z města. Ostatně, nakonec jsi skončil na venkovském zámku…

Přemýšlím, čím to je: asi tím, že lidstvo ve městech žije poměrně krátce, pominu-li ta velká starověká, kterých byla hrstka. Pro mě je trochu nepohodlné být někde obklopený davem a vnímat myšlenky milionu lidí najednou.

Alespoň jako klukovi ti město vyhovovalo?

Pubertální testosteron způsobuje fakt, že jsou kluci ve městech rádi – dospívání je druhem deviace. Teď bydlím na vesnici, ale za definitivní nebo ideální to stejně nepovažuju. Úplně nejlíp bych se cítil v chaloupce postavené kolem starého stromu, na jehož obnažených kořenech bych spal; nebo bych měl poustevnu přímo v dutém kmeni.

V jaké lokalitě?

To je jedno. Ale často se mi vybavuje fotka, na které sedí mystik Eduard Tomáš s manželkou na zápraží své chaty, obklopen přírodou. Nevím, kde to je, ale třeba tam.

Kousek za Prahou, u Jílového… O poustevně mluvíš proto, že jsi introvert?

To určitě jsem, ale extrovert občas taky – každopádně myslím, že stromy bývají moudřejší než lidé, a proto mě tak přitahují.

Máš nějaký svůj strom?

Vztah mám hlavně k těm hodně starým a nedávno jsem se v jižních Čechách seznámil s jedním dubem, kterému jsem dal jméno Stará láska. Jen nevím, jestli je to zajímavé pro vaše čtenáře.

Je. Čím si tě ten dub přitáhl?

Normálně – tím, že mluví. Takže si povídáme, navzájem se objímáme. Já pronikám do jeho struktur a on do mých.

Je pro tebe víc dub, nebo třeba sekvojovec obrovský?

Všechno je to úžasný.

A byl bys ochotný odletět jenom kvůli sekvojovci do Kalifornie?

Prakticky bych to spojil ještě s jinými věcmi, ale jo, s potěšením – ještě nikdy jsem v těch úžasných národních parcích nebyl.

Přitom s Lucií jste Ameriku procestovali…

Jo, ale to bývá taková rychloponorka. Podzim 2002: úžasný. Jenom to s turistikou nemělo nic společného – prostě kapela na americkém turné.

Tvoje podvědomí vyhrklo slovo ponorka – a já mám pocit, že jste tehdy opravdu mívali napjatější vztahy.

Kapela Lucie v klasickém čtyřčlenném obsazení, to byly vždycky takové více či méně kohoutí zápasy. Zvláštní mix chemičky a elektrárny – ale lidi to měli rádi a já jsem zase upřímně rád, že tady letos budeme už třicet sedm let.

Rozumím: historii počítáš od roku 1985, ačkoli David Koller přišel o dva roky později.

Když Lucie roku 1989 začala být známá, příliš jsme nemluvili o tom, že měla ještě o dva roky dřív jiného zpěváka a další členy. Chtěli jsme nejspíš vypadat, jako bychom zničehonic vyrostli na zelené louce.

Tím prvním zpěvákem byl, připomeňme, Michal Penk.

Dohromady jsme se dali v září 1985 a první koncert měli začátkem roku následujícího.

Mohl bych znát nějakou píseň z té doby?

Pravděpodobně znáš přinejmenším tu, která se jmenuje Lucie, a tehdy ji perfektně zpíval právě Michal – já jenom vokály.

Když mluvíš o Penkovi, lesknou se ti oči.

Jo? Asi proto, že to je úžasnej, Bohem políbenej interpret i autor. Moc si ho vážím…