PODCAST: Pátrání po českém architektovi od Le Corbusiera mě zavedlo do indického ášramu

Letos čtyřicetiletá Martina Hrabová měla na dobré historky bohatý život od dětství, protože její rodiče působí od první poloviny devadesátých let v pražském Divadle Archa. Tatínek Ondřej Hrab je tam ředitelem, takže Martina ve velmi progresivním a světu otevřeném divadle prožila období dospívání.

Slavní umělci občas přespávali u Hrabů doma: „Silný zážitek mám třeba se zpěvačkou Diamandou Galás, jejíž v podstatě operní zpěv působí často až nepříjemně. Diamanda se navíc na pódiu Archy polévala krví, ale mě to jako studentku hluboce zasáhlo; její mučení mi přineslo katarzi. Uprostřed noci jsem se pak doma probudila, šla na záchod, a narazila na ni u nás v kuchyni – Diamanda vypadá i mimo pódium poměrně strašidelně a vyzařuje silnou energii. Já byla rozespalá, a tak z toho pro mě bylo ještě větší trauma než nějaké polévání krví o pár hodin dřív…“

Ve více než hodinovém rozhovoru Martina Hrabová vypráví hlavně o tom, jak se coby studentka dějin umění dostala k architektuře („při plnění školního úkolu jsem zjistila, že náš obyčejný rodinný dům v Libni býval kdysi odvážnou a krásnou funkcionalistickou vilou“), a někdy před patnácti lety se začala zajímat o geniálního architekta a výtvarníka Le Corbusiera: „Věděla jsem, že v jeho pařížském ateliéru pracovali v meziválečném období i Češi, a tak jsem po nich pátrala.“

Mimo jiné narazila na téměř neznámé jméno: František Sammer.

Nikdy o sobě nic nenapsal, práci pro Le Corbusiera nepodepisoval, nezůstaly po něm téměř žádné realizované projekty – pokud nepočítáme třeba plzeňské sídliště Slovany, které ale vymýšlel v době nesvobody, kdy už si o odvážných vizích z Paříže třicátých let mohl nechat zdát.

Martinu Hrabovou neznámý příběh nadchl. Chtěla vědět víc o mladém elegánovi s foťákem a cigaretou, který se na pár let ocitl v centru světové architektury a před vypuknutím války působil například i v Moskvě nebo v Japonsku.

Zaráželo ji, jak málo zbylo fotografií ze Sammerova pestrého života, a přemýšlela, kde by mohly být uložené. Trefila se: v jogínském ášramu Šrí Aurobinda. Ten dodnes funguje v indickém Pondicherry, a František Sammer tam v letech 1938–1942 dohlížel na stavbu dormitáře (načež narukoval do britské armády, v Barmě bojoval proti Japoncům, ti mu prostřelili plíci, a tak dále).

V ášramu Martina Hrabová pozůstalost po Sammerovi skutečně objevila. Sama tam onemocněla horečkou dengue, ale poklad za to stál – díky jeho objevení mohla nedávno vydat obsáhlou knihu jménem Galaxie Le Corbusier.

Celý rozhovor s Martinou Hrabovou si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.